Každého muže, mladého nebo stařešinu, utváří jeho životní příběhy. Ať už jsou pozitivní nebo spíše zlé. Vše se počítá. Náš život to hodí do jednoho koše, do životního mixéru, vše smíchá a utváří z té kaše dále náš charakter. A jak se říká, některé příběhy jsou k nezaplacení. Nedají se tak lehce prožít. A proto bychom si je neměli nechávat jen pro sebe a pokud to jde, měli bychom díky nim předávat své životní zkušenosti dále.
Čím jsem starší, tím je víc potřebuji. A co? Drobné denní rituály. Pravidelné úkony, které mi dávají do denního rytmu nějaký řád. A v dnešní době digitální prokrastinace jsou potřeba jako nikdy před tím. A ano i my padesátníci občas jen tak u těch sociálních sítích ležíme a necháme se jimi pohltit. To pak takovou denní rutinu, jako by člověk pohledal.
Někdy nám tělo říká „zpomal“, ale my raději sáhneme po kávě nebo zavřeme oči před signály, které nám dává. Ženská cykličnost je citlivá – a moderní svět plný stresu, antikoncepce, nepravidelného spánku a tlaku na výkon ji často vychyluje z rovnováhy. Co všechno náš cyklus ovlivňuje? A jak ho můžeme podpořit, aby nám zase sloužil jako vnitřní kompas?
Jsi každý den stejná? Sotva. A přesto se po nás chce, abychom fungovaly stabilně a bez výkyvů. Jenže my nejsme stroje, jsme ženy, a naše síla spočívá právě v tom, že jsme cyklické. Že se v nás každý měsíc mění energie, emoce i potřeby. V tomhle článku se podíváme na to, co to vlastně znamená být cyklická a jak to může zlepšit náš život.
Kolikrát jsi už v životě zatla zuby a šla makat, i když bys nejradši zalezla pod deku? Kolikrát ses nutila k výkonu, zatímco tělo i duše volaly po tichu? Jsme ženy, ale často fungujeme jako „muži na plný plyn“. Skládáme si seznamy úkolů, odškrtáváme splněné body, cítíme vinu, když nezvládáme. A přitom jsme se narodily pro jiný rytmus.
Znám ten pocit. Mlčení tam, kde dřív býval smích. Když vám blízký člověk, přítelkyně, zmizí ze života a vy pořádně nevíte proč, a tak hledáte odpovědi uvnitř sebe. Prožila jsem si to a vím, že to ticho bylo snad někdy víc než rozchod.
Měla jsem pocit, že musím být perfektní. Ve všem. V práci, ve vztazích, i když jsem se cítila na dně. A pak jsem zjistila, že tahle hra na dokonalost má hlubší kořeny, než jsem si myslela. A že mě ničí víc, než pomáhá.
Každá z nás to zná. Ten pocit, kdy milujete tak, že odpouštíte i to, co byste nikdy neměly. Ale kde končí láska a začíná závislost? A jak být tou, která podá pomocnou ruku?
Znám samotu, když je to klid a prostor a i osamělost, která tíží u srdce. V neděli večer, když zaklapnou dveře a děti odejdou ke svému tátovi na celý týden, to cítím nejvíc. Jak zvládám tyhle chvíle a proč mi někdy pomohou i kočky, tarot a filmy?