Jak se naučit říkat NE
Kolikrát v životě jsem si řekla „Měla jsem říct ne“? Kolikrát jsem se přizpůsobila, souhlasila, i když to ve mně uvnitř křičelo? Možná to znáte taky. A možná taky hledáte způsob, jak to konečně změnit.
Proč jsem si neuměla říct o svůj prostor
Je to už pár let zpátky. Byl pátek večer a já jsem po náročném týdnu měla jen jediné přání. Zavřít za sebou dveře, lehnout si na gauč a prostě vypnout. Jenže pak přišla zpráva od kamarádky: „Nechceš jít večer na víno? Fakt tě potřebuju.“
A tak jsem šla, ačkoli jsem byla unavená, naštvaná na celý svět a potřebovala jsem čas jen pro sebe. Zase jsem upřednostnila někoho jiného.
Nebyla to výjimka. Bylo to moje nastavení. „Jasně, zvládnu to, jsem tu pro vás.“ Neuměla jsem říct NE, a to nejen v přátelství, ale i v práci, ve vztazích, v rodině.
Proč nás učí být hodné
Od dětství jsme vedené k tomu, abychom byly „hodné holky“. Nepřekážet, pomáhat, být pro druhé. A já se v tom dlouho ztrácela. Chtěla jsem být ta, která nikoho nezklame. Jenže přitom jsem začala zrazovat sama sebe.
Postupně jsem zjišťovala, že když pořád říkám "ano" všem ostatním, už nezbývá energie pro mě. A že to „ne“ není drzost nebo sobectví, ale základní způsob, jak si chránit vlastní hranice.
Učím se říct NE
Pamatuji si okamžik, kdy jsem to poprvé zkusila. Zase mi někdo volal, chtěl něco „ještě dnes“. Tentokrát jsem ale cítila, že to prostě nedám.
A tak jsem řekla: „Dneska nemůžu. Promiň. Potřebuji čas jen pro sebe.“ Upřímně, bylo mi trochu trapně. Ale zároveň jsem cítila ohromnou úlevu. Jako by ze mě spadl obrovský balvan.
Od té doby se učím být k sobě férová. Není to vždy snadné, někdy mě to stejně zase stáhne do starých kolejí, ale už vím, jak moc to potřebuju.
Protože když neřekneme NE, říkáme NE sami sobě.
Možná to máte podobně. Možná také cítíte, že vám život občas utíká mezi prsty, protože jste až příliš často „hodné holky“ nebo „ti, co nikdy neodmítnou“. Vím, jak těžké je říct NE, ale taky vím, jak moc to dokáže změnit náš život.
Proto vám sem opět přidávám pár vět, ke kterým se vracím. Pomáhají mi zastavit se a připomenout si, že chránit sebe není sobecké, je to nutnost.
„Moje hranice jsou důležité.“
„Můžu říct NE bez výčitek.“
„Odmítnout neznamená být zlá, ale znamená chránit sama sebe.“
„Můj čas je vzácný a zaslouží si respekt.“
A kdyby vám pomohly třeba jen jednou, bude to pro mě důkaz, že sdílet své zkušenosti má smysl.
Když mám víc času, zapálím si svíčku a na papír si napíšu, čeho už je dost. Co potřebuji propustit. Třeba: „Dneska říkám NE tomu, co mě vyčerpává.“ Papír pak jednoduše spálím. Rozhodnutí tím pustím i ze své hlavy.
Je to drobnost, ale pomáhá mi to vrátit se k sobě. A připomenout si, že když chráním své hranice, pečuji o své tělo i mysl.
Proto vám tyhle malé kroky a slova předávám dál. Možná budou fungovat i vám. A možná si najdete vlastní cestu, a to je naprosto v pořádku.
Protože důležité je slyšet sama sebe a naučit se stát si za tím.
Antonie Straková
Antonie je žena, která zná sílu lidských příběhů, a nebojí se o nich psát. Prošla si cestou pracovního vyhoření, samoty i hledání rovnováhy mezi péčí o druhé a sebe samu. Je mámou, která žije se svými dětmi ve střídavé péči, partnerkou, přítelkyní i ženou, která někdy neví, jak dál. Ale právě tahle opravdovost dává odvahu otevřít témata, která ostatní často skrývají za úsměvy. Sama říká, že psaní je pro ni způsob, jak si věci pojmenovat nahlas a možná pomoci i ostatním cítit se méně sami. V textech Antonie najdete upřímnost, nadhled i motivaci, že i ze dna se dá znovu vstát. Věří v sílu přátelství, lásky a obyčejných rituálů, které pomáhají zvládat každodenní realitu.
