Když bolest není vidět, ale zanechává jizvy

Když to zasáhne vaši rodinu

Když jsme se před lety přestěhovali na sever Čech, netušila jsem, jak rychle se nás téma šikany osobně dotkne. Můj syn tehdy chodil do druhé třídy a jednoho dne přišel domů bledý, mlčel a byl stažený do sebe.

Až později večer, když jsem ho objala a trpělivě čekala, mi vyklopil, co se stalo.

Starší spolužáci ho na školní zahradě svlékli donaha, hráli si s jeho věcmi a posmívali se mu. Ta bezmoc, vztek a bolest, kterou jsem cítila jako máma, byla nepopsatelná. V tu chvíli se vám rozpadne svět, máte chuť křičet, rozbít dveře a zároveň schovat své dítě před celým světem.

Pamatuji si, jak jsem seděla s manželem v kuchyni, mlčky jsme si hleděli do očí a věděli, že musíme okamžitě něco udělat.

Začaly schůzky s učiteli, se školním psychologem a vedením školy. Bylo to vyčerpávající, ale nutné. Uvědomili jsme si, že pokud teď nezasáhneme, naše dítě si ponese tuhle jizvu celý život.

O pár měsíců později si něco podobného prožila i moje dcera. Jako výborná žákyně se dostala na nástěnku mezi nejlepší ve škole a stala se terčem posměšků. „Šprtka“, „ta, co se jen učí“, slyšela za zády na chodbách.

Nebylo to snadné, ale tentokrát jsme věděli, jak rychle musíme jednat. Opět přišly schůzky s vedením školy, rozhovory s rodiči těch dětí. Někdo reagoval s pochopením, jiný s obranou. Ale postupně se situace zklidnila.

Naše děti zůstaly v bezpečí, protože jsme zasáhli včas.

Pokaždé ale, když slyším slovo „šikana“, vrací se mi ten hrozný tlak na hrudi. Mluvím o všem, protože vím, jak křehké bezpečí může být, protože "ho" ne všichni dostanou ve správný čas!

Princezna Julie

Jako bohužel i Julie z Liberce. Byla to dívka, která milovala psaní a umění. Byla jiná. A to stačilo k tomu, aby se stala terčem posměchu a útoků. Měla maminku, která se snažila zasáhnout. Julie měla deník, kam psala své pocity, kam se vždy po šikaně ze stran svých spolužáků vypsala.

Ale ani to nestačilo. Julie svůj boj prohrála. Odešla ze světa ve třinácti letech. A s jejím příběhem odešlo i něco z nás všech. V Liberci vznikla iniciativa „Princezna Julie“, divadelní představení a projekt na prevenci šikany. Ale žádný projekt už ji nevrátí.

Tento příběh mi zůstává pod kůží. Tenkrát to byla Julie, příště to může být vaše dítě, moje dítě. Proto nemůžeme přehlížet ani ty „drobné“ posměšky nebo nevinné urážky. Nikdy nevíme, co všechno si děti nesou ve svém nitru.

Proč o tom mluvím nahlas

Protože vím, jak snadno děti mlčí. Jak často se stydí, bojí se, nebo prostě „nechtějí dělat problémy“. A přitom bolest, kterou si nesou, může být obrovská. Možná to znáte taky. Tiché dítě, které najednou nechce do školy. Ztrácí věci. Uzavírá se do sebe.

Dívejme se kolem sebe. Poslouchejme víc a méně mluvme.

Pochopila jsem:

• že šikana není „normální“ facka na školní zahradě.
• že nejlepší obranou je, když dítě ví, že je doma v bezpečí a může vám říct cokoliv.
• že je v pořádku proti agresorům či nezájmu institucí zasáhnout, i když to znamená nepopulární kroky. Jako rodiče musíme být při řešení šikany důslední.

Děti se samy proti šikaně ochránit nedokážou, je to hlavně na nás, na rodičích.

Naše děti na nás spoléhají a když to bude potřeba, zbořte i horu, abyste jim pomohli.

U nás to byl začátek většího dialogu. O šikaně. O tom, že být jiný není slabost. A o tom, že i puberta a bolest mají své příběhy, ale o těch zase příště.