Běžím… ale víc než kamkoliv bych si přál zůstat

Nevím, kolik z vás tohle zažilo. Možná víc, než si přiznáme.
Neodešel jsem z manželství proto, že by žena byla špatná. Byla dobrá, pečovala, starala se o děti, dělala věci správně.
Ale já jsem vedle ní přestal dýchat.

Zvenku to vypadalo v pořádku.
Uvnitř jsem se učil držet pusu. Neříkat moc nahlas, co cítím, co chci, co mi vadí.
Každý pokus o pravdu skončil útokem, mlčením nebo tím, že jsem se cítil jako sobec.
Tak jsem to časem přestal zkoušet.

Naučil jsem se mlčet, přizpůsobit se, přežít.
Jenže to není život. To je pomalý rozklad.

A tak jsem odešel.

Měl jsem pocit, že se konečně můžu nadechnout.
Žádná vysvětlování. Žádná vina. Žádná hra na rodinu, která funguje, i když už se dávno rozpadla. Byl jsem sám a tvrdil, že si to užívám.

Jenže… občas mě něco přepadlo.
Seděl jsem večer v tichu a najednou mě bodlo.
Ne osamělost. Ale zvláštní pocit prázdna.
Jako bych měl kolem sebe prostor, ale uvnitř nic.

Začal jsem spát s různými ženami. Ne jako frajer, ale jako člověk, co potřebuje cítit blízkost.
Ale taky si ji nedovede udržet.
Jakmile to zavonělo láskou nebo pravdou, nebo jen zájmem o mě samotného, utekl jsem.
Bylo mi to moc. Nebo spíš mi to připomnělo, z čeho jsem utekl.

Jakmile jsem měl pocit, že něco musím,… že mě někdo potřebuje,… že mám vysvětlovat, kde jsem byl, nebo co cítím, vnitřně jsem se rozzuřil, i když ta žena za to nemohla.
Běsním. Mlčím. Zavírám se. Ztrácím chuť.
A pak jí napíšu, že je to na mě moc. Že si potřebuju srovnat věci. Že nejsem připravený.

Ale pravda je jiná.

Občas se přistihnu, že dělám přesně to, co jsem kdysi nenáviděl.
Zlehčuju emoce. Dělám si srandu z věcí, které jsou citlivé.
Když se mě někdo snaží pustit blíž, stáhnu se do role pozorovatele.
Jsem vtipnej, v pohodě, nezávislej, ale uvnitř jsem často úplně mimo.

Naučil jsem se schovávat i před sebou.
Ráno nebo večer běžím, pracuju, plánuju, dělám, co se má.
Večer otevřu víno, nebo jdu za někým, kdo po mně nic nechce.
Ale pak přijde noc. Ticho a s ním stín.
A ten stín říká: „Co kdybys konečně přestal utíkat?“

A tehdy jsem potkal ji.

Bylo to jedno z těch rande, co si domluvíš víceméně ze zvyku.
Hezký řeči zabraly, příslib, že bude víc než jen večeře, byl mojí motivací.
Věděl jsem, jak to chodí. Hrál jsem to už mockrát.

Jenže ona byla jiná.
Najednou mě to fakt bavilo. Mluvila o všem, smála se, byla skutečná a na nic si nehrála.
Nepřišla s očekáváním, ani se záchranným kruhem...jen byla, a byla to přítomnost, co tě nepustí.

Nevyslovila žádný „vím, jak ti je“.
Seděla naproti mně, držela skleničku oběma rukama a místo „co teda bude?“, mlčela.

A já najednou cítil, jak se mi v těle něco přeskládává.
Jako kdyby mě to chtělo vystřelit pryč, ale současně tam bylo něco novýho.
Malý, křehký pocit, že už nemusím.

Mockrát jsem utekl. Z různých vztahů, z pravdy, z náruče, která byla moc blízko.
Ale tu noc jsem chtěl, aby zůstala. 

Nespal jsem. Seděl jsem opřenej o zeď, díval se na ni, jak spí a uvnitř mě to hučelo.
Strach. Touha. Vzpomínky. A vedle toho něco, co jsem si dlouho nedovolil cítit.
Ticho. Přítomnost.

Ráno jsem chtěl utéct, přiznávám.
Stálo mě to všechno, co jsem měl, zůstat.
Ale zůstal jsem. Udělal jsem kafe. Neřekl žádný sliby. Jen jsem si k ní sedl zpátky.
A ona nic nechtěla. Jen přítomnost.

To mě rozložilo.

A právě proto jsem věděl, že tohle musím zkusit jinak.

Přesto jsem, jsem další týdny byl nepřítomnej, mlčel, pak přehnaně mluvil, pak si zase psal s jinou, domlouval si rande na sex, jen abych si ověřil, že pořád můžu zdrhnout.

Miluju vůni žen. Miluju sex. Miluju chvíle, kdy se nemusím přetvařovat.
Ale stejně tak miluju klid. Místo, kde si můžu sundat brnění a říct, že dneska mi prostě není dobře.
A najednou jsem zjistil, že bych si nejvíc ze všeho přál znovu být s ní...a znovu zažít ten pocit klidu, který jsem s žádnou jinou nezažil.

Přišla...

Možná to ale nebude happy end.
Možná to zase vzdám. Možná uteču. Možná se jednou vzbudím a zjistím, že nedokážu být viděný dýl než pár týdnů.

A vím, že pod tím letitým nánosem lží vlastně toužím po lásce. Ne po romantice, ale po něčem skutečným.
Po vztahu, ve kterém nemusím být „nějaký“.
Po místě, kde mě někdo obejme, aniž bych musel vysvětlovat proč.
Po ženě, které budu moct říct pravdu,… a nezůstanu za to sám.

Zatím se to učím, co vlastně znamená žít v pravdě bez her.
Zatím mám pořád chuť zdrhnout, když mě někdo vidí až pod kůži.
Zatím si stále občas hraju hru na svobodu, i když se občas ve sprše opřu rukama o stěnu a řeknu nahlas:

„Takhle to dál nechci.“

Takže tohle nepíšu jako hotovej chlap.
Píšu to jako někdo, kdo se po cestě k sobě párkrát ztratil.
A komu pomohlo, poprvé v životě si to přiznat nahlas.
Poprvé o tom mluvím bez hry.
Poprvé to nepíšu proto, abych zapůsobil, ale abych neztratil sám sebe.

A jestli to někdo čte,… a poznává se v tom,…
možná právě tohle je začátek změny.

Calmory na závěr:
Ne všichni muži umí o sobě mluvit.
Ne všichni zvládnou zůstat, když přijdou emoce.

Ale každý může někde začít.

Třeba tím, že si přizná:
„Běžím, ale víc než kamkoliv,… bych chtěl zůstat.“