Ta druhá...

Jsme dvě sestry. Celý život bok po boku, každá jiná, a přesto se hluboce potřebujeme.

Ona se potápí do hloubek na jeden nádech, já hledám hloubky v lidech. Ona má ráda adrenalin, já ticho hor. Ona miluje žraloky, já se jich děsím.
Její život je rychlý, dynamický, nespoutaný. Já miluju klid, přírodu, dotek pouště. Ona je duší diplomat, vždy perfektní, připravená, sebejistá. Já jsem duší umělkyně, Váha, žena vztahů, otázek a emocí.
Často se cítím jako ta druhá. Ta, která není tak výrazná, ale vnímá každou věc v její podstatě. Svůj život tančím podle rytmu, který zrovna zní... někdy vášnivě, jindy jemně, ale vždycky opravdově.

Táta nás spojoval a zároveň stavěl do dvou různých světel. Ona byla jeho hvězda, já jeho zrcadlo. S ní sdílel radost z motorek, výkonu, odvahy, se mnou se hádal, vymezoval a bojoval.
Zůstávaly ve mně šrámy, které dlouho pálily, a přesto jsem to byla já, kdo s ním prožil jeho poslední chvíle. Kdo s ním v tichu naplánoval rozloučení a uzavření životní kapitoly. Jeho odchod byl náhlý. Během těch pár dnů mezi nádechem a výdechem se odehrávalo všechno, co jsem v sobě celá léta nosila. A právě tehdy, těsně před koncem, mi poprvé a naposledy řekl:

„Mám tě moc rád a děkuji za vše. Žij naplno! Ničeho nelituji a nic bych ve svém životě neudělal jinak.“

Ta slova se ve mně usadila. Přestala jsem bojovat, ve mně i s ním. Už jsem nepotřebovala hledat jeho lásku jinde... u partnerů, kteří mi ji nedokázali dát, u lidí, kterým jsem nebyla dost dobrá.
Přestala jsem si přitahovat muže s autoritou, před kterou jsem se krčila. A pokud cítím, že naproti mně nestojí muž, se kterým nemůžu být celá, umím říct ne. Dost! Bez výčitek.
Začínám vnímat, že není potřeba o lásku bojovat. Chci v ní žít.

A moje sestra?
Byla to právě její bolest z tátova odchodu, která nás spojila.
Už nejsme dvě sokyně o jeho pozornost. Jsme dvě ženy, dvě sestry. Dvě síly, které si přestaly závidět a začaly se podpírat.

Je to právě ona, kdo jako první pozná, když padám.
Kdo se zajímá. Kdo má upřímnou radost z toho, když se mi daří.
A já to cítím stejně. Náš vztah ani dnes není bezchybný, ale je opravdový.

Bez ní by mi ale můj svět nedával smysl.
Protože právě ona je moje kořenová jistota.
A i když každá záříme jinak, obě záříme.

Věřím, že každý vztah, a to především ten sourozenecký, má šanci se proměnit. Možná to chce čas. Možná musí odejít staré bolesti, iluze a představy, kdo je ten lepší, silnější, milovanější.
Ale pokud v nás zůstává opravdová láska, můžeme najít cestu zpátky k sobě. Ne do minulosti, kde to bolelo, ale do přítomnosti, kde obě víme, kým jsme, a kde už nemusíme soupeřit, jen se vzájemně vidět a podržet.
Někdy stačí jeden rozhovor, jeden opravdový pohled, kdy si přestaneme něco dokazovat, a místo toho prostě řekneme:

„Jsem tu a jsem vděčná, že ty tu jsi taky.“

Ještě se to učím. Ještě někdy bojuju s tím, co ve mně zůstalo, i s tím, jak mě občas zasáhne nevinná poznámka od mámy, když slyším, co ta druhá udělala, jak se díky ní cítí bezpečně.
Přesto už vím, že to nemusí být moje bitva. Že nemusím znovu dokazovat svou hodnotu, abych byla milována.
Je to moje cesta. Cesta k sobě. K pocitu, že jsem dost taková, jaká jsem.
A když tomu dokážu uvěřit já sama, přestanou se ozývat staré stíny.
A zůstane jen tichá, hluboká láska... ke mně, k mámě, k sestře... k životu.

Calmory na závěr
Každý vztah je příběh. Někdy složitý, jindy bolavý, ale vždycky s možností proměny.
Uzdravit sourozenecké pouto neznamená vrátit se do dětství. Znamená přepsat příběh v sobě.
Dát prostor lásce tam, kde byl kdysi boj. Přestat se porovnávat. Začít růst spolu.

Tipy Calmory pro uzdravení vnitřního dítěte a budování vztahu se sourozencem nebo rodičem:

• Napiš dopis svému mladšímu já. Řekni mu, co tehdy potřebovalo slyšet.
• Sdílej s blízkými své pocity bez výčitek, jen jako pravdu o sobě.
• Všímej si, co ti druhý přináší, nejen co ti chybělo.
• Dovol si být jiná. Tvůj způsob bytí má stejnou hodnotu jako ten jejich.
• Odpusť sobě i ostatním, že to dřív neuměli jinak.
• Vytvoř si nový rituál – třeba společný výlet, sdílený večer nebo vzkaz bez důvodu.
• Dbej na vlastní hranice a současně hledej cesty, jak být propojení.
• A pokud to bolí, mluv o tom. Klidně i s terapeutem.

Protože každé uzdravení vztahu začíná uzdravením vztahu k sobě.