První dotek po rozvodu

Rozvod je konec příběhu, který měl být navždy. Ale někdy je to taky konec těla.

Můj rozvod byl tichý, civilizovaný. Dohodli jsme se. Rozdělili jsme nábytek, starost o děti i psa. Zůstaly mi klíče, samota a tělo, které jsem přestala vnímat.

Dlouho po rozvodu jsem se pak nikoho nedotkla a nikdo se nedotkl mě. Možná ze studu. Možná z nedůvěry. Možná proto, že jsem se sama sobě nezdála dostatečně opravdová pro nový začátek. Dlaně jsem měla zavřené, jako bych v nich nesla vlastní zranitelnost a nechtěla ji nikomu ukázat.

A pak… byl to úplně obyčejný okamžik.
Byla jsem na výletě s přáteli. Smáli jsme se, seděli u ohně, někdo mi nabídl deku, protože se ochladilo. Natáhl ke mně ruku. Jen tak, bez očekávání, a moje tělo ztuhlo. Malý pohyb, prsty na mém předloktí, a přesto jsem měla pocit, že se zastavil čas.
Nebyla to romantika. Nebyla to vášeň.
Byl to dotek, který řekl: „Vidím tě. Všiml jsem si, že ti je zima.“
A v tom jednoduchém aktu se všechno zlomilo.

Doma jsem si sáhla na předloktí, přesně na to místo, kde se mě dotkl. Ne proto, že bych chtěla pocit zopakovat, ale protože jsem si uvědomila, že jsem něco cítila.
Poprvé po dlouhé době. Byla to směs paniky, něhy a překvapení. A hlavně to byl můj pocit. Nepřišel z hlavy, ale z těla. Nedal se vymyslet ani potlačit. Jen jím projít.

Začaly se mi vracet vzpomínky. Ne na bývalého manžela, ale na mě. Na to, jaké to bylo být mladá, zamilovaná, svobodná. Jak jsem se dřív smála tak, že jsem padala na záda. Jak jsem lehávala do trávy a nechávala slunce hladit mi břicho. Jak jsem dokázala jen být, bez potřeby kontrolovat se, chránit se, utíkat.

Po rozvodu jsem si sama sobě přísahala, že budu silná, a síla pro mě znamenala soběstačnost. Neplakat! Nechtít! Nepotřebovat!

Čím víc jsem si to opakovala, tím víc jsem se ztrácela. Moje tělo nebylo chráněné, bylo opuštěné. Nechtěla jsem, aby se mě někdo dotýkal a přitom jsem po tom toužila tak moc, že jsem se za to styděla. Všechno, co jsem kdy cítila, jsem schovala do hluboké škatulky se štítkem „později“. Jenže později nepřišlo. Až do té chvíle.

Začala jsem pomalu měnit věci. Ne skokem. Nepustila jsem se hned do nového vztahu. Ale ráno jsem si po sprše věnovala pár vteřin, kdy jsem si natírala tělo krémem, ne proto, aby vypadalo hezky, ale aby bylo vnímané. Zastavila jsem se na slunci a místo dalšího úkolu na to-do listu jsem si jen položila ruce na hruď, nebo jsem se pohladila po tváři a vlasech...
Chtěla jsem si připomenout, že jsem tu. Živá. Dýchající. Citlivá.

Nejtěžší bylo dovolit si blízkost. Ne tu fyzickou, ale emoční. Být v přítomnosti někoho jiného a necítit se ohroženě. Přijmout, že i když jsem byla opuštěná, nemusím opouštět sama sebe. Že dotek není slib a ani začátek něčeho, co musí skončit. Je to jen okamžik, který může být bezpečný, když si to dovolím. A že i když mám za sebou rozvod, nejsem zlomená. Jsem pořád celá. Možná o něco jinak.

Calmory: 
Rozchod nebo rozvod často zanechává nejen emoční, ale i tělesnou stopu. Tělo si může na delší dobu „vypnout paměť doteku“ kvůli bolesti, ochrany nebo studu.

Co může pomoci?

• Vědomý návrat do těla. Ne skrze vztah, ale skrze všímavost. Teplá sprcha, samomasáž, lehké protažení.
   
• Dotek bez sexuálního kontextu. Obejmout blízkou osobu, dotknout se stromu, sedět na slunci a vnímat jeho hřejivost.
   
• Malé všímavé rituály. Ráno si položit ruku na hruď a vnímat dech. Večer si pohladit nohy, než vklouzneš pod peřinu.

Afirmace, které mohou uzdravovat:
Jen dýchej a říkej nahlas...
„Mé tělo si zaslouží být cítěno, ne skrýváno.“

„Dotek může být něžný, bezpečný a uzdravující.“

„Dovoluji si pomalu vracet se k blízkosti.“

Slovo Calmory
Možná jsi to taky zažil/a. Možná je tvoje tělo ještě pořád ve střehu. Možná si kladeš otázku, jestli ještě někdy někoho pustíš blízko.
Ale tělo si pamatuje a když je připravené, řekne si o to. Ne nátlakem, ne chtíčem, ale jemností. Laskavým chvěním pod kůží, které naznačuje: „Teď je ten čas.“
Možná to právě teď potřebuje slyšet i někdo další.

Sdílej.