Antonie Straková
Antonie je žena, která zná sílu lidských příběhů, a nebojí se o nich psát. Prošla si cestou pracovního vyhoření, samoty i hledání rovnováhy mezi péčí o druhé a sebe samu. Je mámou, která žije se svými dětmi ve střídavé péči, partnerkou, přítelkyní i ženou, která někdy neví, jak dál. Ale právě tahle opravdovost dává odvahu otevřít témata, která ostatní často skrývají za úsměvy. Sama říká, že psaní je pro ni způsob, jak si věci pojmenovat nahlas a možná pomoci i ostatním cítit se méně sami. V textech Antonie najdete upřímnost, nadhled i motivaci, že i ze dna se dá znovu vstát. Věří v sílu přátelství, lásky a obyčejných rituálů, které pomáhají zvládat každodenní realitu.
Calmory ke mně přišlo ve chvíli, kdy jsem hledala cestu k sobě. Vím, jak těžké je neztratit se v chaosu každodennosti, mezi pracovními úkoly, péčí o rodinu a momenty ticha, která někdy bývají víc nesnesitelné, než hluk. Calmory je pro mě tichým místem, kam se mohu vrátit, kdykoliv potřebuji zpomalit a najít znovu svůj vnitřní klid. Věřím, že naše síla roste z obyčejných věcí, v rituálech, z tichých chvil i upřímných slov. A právě to vkládám i do svých textů. Mé příběhy jsou praktické malé návody, jak v té každodenní džungli přežít se zdravým rozumem, jak si chránit svou energii a hledat možná kousky štěstí i tam, kde je nevidíme. Nejsou to univerzální rady a pravdy. Jsou to moje vlastní cesty, které třeba někomu z vás budou blízké, a třeba si díky nim vzpomenete, že ten svůj návod už v sobě dávno máte. Jen je potřeba ho najít a sdílet s těmi, kteří ho právě teď potřebují slyšet.
Když bolest není vidět, ale zanechává jizvy
Přečíst článekŠikana není žádná dětská hra. Je to něco, co zanechá hluboké rány, i když na první pohled nejsou vidět. A já sama vím, jaké to je, když musíte chránit vlastní děti. Jak rozpoznat šikanu a jak se o ní nebát mluvit?
Ta druhá...
Přečíst článekPříběh dvou sester, které se přestaly srovnávat a začaly růst vedle sebe. Obě nesou jméno stejného otce a každá jinak bojovala o jeho lásku. Když odešel, zůstaly samy, každá jiná, a přesto navždy propojené.
První dotek po rozvodu
Přečíst článekNejdřív mi chyběl. Pak jsem se bála a zapomněla, jaké to je. Dotknout se, být blízko. Až jednou někdo natáhl ruku… a moje kůže si vzpomněla.
Jak se naučit říkat NE
Přečíst článekKolikrát v životě jsem si řekla „Měla jsem říct ne“? Kolikrát jsem se přizpůsobila, souhlasila, i když to ve mně uvnitř křičelo? Možná to znáte taky. A možná taky hledáte způsob, jak to konečně změnit.
Ne každému už dovolím zůstat
Přečíst článekExistují bolesti, které nelze vidět. Jen tušíš, že někdo dlouho sbíral střípky odvahy, aby vůbec mohl znovu důvěřovat. V tom příběhu možná poznáš sebe – nebo někoho, koho máš rád. Antonie ti vypráví o tom, co se stane, když už srdce nepatří každému.
Ticho v přátelství: Když se přátelé vytratí bez vysvětlení
Přečíst článekZnám ten pocit. Mlčení tam, kde dřív býval smích. Když vám blízký člověk, přítelkyně, zmizí ze života a vy pořádně nevíte proč, a tak hledáte odpovědi uvnitř sebe. Prožila jsem si to a vím, že to ticho bylo snad někdy víc než rozchod.
Perfekcionismus a strach z neúspěchu: Honba za dokonalostí mě zničila
Přečíst článekMěla jsem pocit, že musím být perfektní. Ve všem. V práci, ve vztazích, i když jsem se cítila na dně. A pak jsem zjistila, že tahle hra na dokonalost má hlubší kořeny, než jsem si myslela. A že mě ničí víc, než pomáhá.
Mezi láskou a závislostí: Když bolí víc, než dává
Přečíst článekKaždá z nás to zná. Ten pocit, kdy milujete tak, že odpouštíte i to, co byste nikdy neměly. Ale kde končí láska a začíná závislost? A jak být tou, která podá pomocnou ruku?
Samota versus osamělost: Když v neděli večer zůstanu jen já
Přečíst článekZnám samotu, když je to klid a prostor a i osamělost, která tíží u srdce. V neděli večer, když zaklapnou dveře a děti odejdou ke svému tátovi na celý týden, to cítím nejvíc. Jak zvládám tyhle chvíle a proč mi někdy pomohou i kočky, tarot a filmy?