Moje perpetuum mobile

Seděla jsem v kadeřnickém křesle a dívala se do zrcadla. Na zem pomalu padaly prameny vlasů, které se za poslední měsíce unavily stejně jako moje hlava. Povídaly jsme si o životě, o práci a o tom, co chci dělat dál. O otázkách, na které jsem zatím neměla jasné odpovědi.

V jednu chvíli mi moje kadeřnice pustila novou píseň Ewy Farné Perpetuum mobile. Poslouchala jsem slova, sledovala odraz ženy v zrcadle a najednou mi došlo, kolik energie jsem poslední roky věnovala tomu, abych všechno zvládla, vyřešila a udržela v pohybu. V hlavě se mi začaly rozplétat myšlenky, které byly dlouhou dobu zamotané stejně jako mé unavené vlasy.

Tam jsem poprvé pocítila, že si toto období svého života chci zapamatovat. Něco končilo, něco nového se teprve rodilo a mezi tím vznikal prostor, který jsem si dlouho nedovolila. Prostor zastavit se, nadechnout a naslouchat sama sobě.

Snad proto vznikl tento článek. Jako malá připomínka pro budoucí mě. A možná i pro každého, kdo se někdy ocitl mezi tím, co bylo, a tím, co teprve přichází.

i Calmory

Když už nepotřebujeme běžet rychleji

Čím dál častěji slýchám rozhovory o práci. O nedělním svírání žaludku před pondělkem. O únavě, která nesouvisí s jedním náročným týdnem, ale s mnoha měsíci a někdy i roky. Potkávám lidi, kteří zůstávají na stejném místě, přestože už dávno nejsou spokojení. Rozumím jim. Mají své důvody. Rodiny, závazky, povinnosti i odpovědnost, kterou nelze jednoduše odložit.

Tyto rozhovory ve mně otevírají otázky, které si teď pokládám i sama. Jak poznat, kdy je čas vydržet a kdy je čas vykročit jinam? Kdy člověk jedná ze strachu a kdy z důvěry? A jak poznat rozdíl mezi okamžitým řešením a rozhodnutím, se kterým budeme v souladu i za několik let?

Nacházím se v období, kdy některé odpovědi ještě neznám. Místo hledání rychlých závěrů jim dávám čas. Některé věci potřebují dozrát, podobně jako ovoce na stromě. Nelze je uspěchat ani naplánovat do posledního detailu. Dovoluji si zůstat chvíli v prostoru mezi tím, co končí, a tím, co se teprve rodí.

Do tohoto prostoru patří i moje profesní cesta. Dlouhá léta jsem sbírala zkušenosti, učila se nové věci, vedla projekty a hledala příležitosti k růstu. Na tom se nic nezměnilo. Stále vím, co umím, jakou hodnotu dokážu přinést a že za kvalitně odvedenou práci chci být férově i finančně oceněna.

Život ale není životopis.

Zkušenosti, úspěchy i pracovní příběhy jsou součástí toho, kým jsme. Vedle nich existuje ještě něco, co se do žádného životopisu nevejde. Jak se při své práci cítíme. S jakými lidmi ji sdílíme. Zda nám dává prostor být sami sebou a vracet se večer domů s pocitem, že jsme na správném místě.

Krok stranou není krok zpět

Možná jsme si zvykli dívat se na pracovní život jako na žebřík. Každá další pozice by měla být o něco výš, každá změna by měla na první pohled vypadat jako posun správným směrem. Život se málokdy odehrává v přímce. Když jsem se rozhodovala, co dál, překvapilo mě, jak často lidé automaticky předpokládají, že každá další práce musí být lepší, větší nebo prestižnější než ta předchozí. Jako by hodnota člověka rostla společně s názvem pozice na vizitce.

Dnes hledám něco jiného. Potřebuji zaměstnat tělo stejně jako hlavu. Potřebuji získat odstup od projektů, které mě provázely dlouhé roky. Potřebuji zažít něco nového, poznat jiné prostředí a na čas vystoupit z role, ve které jsem fungovala tak dlouho, že jsem si ji téměř přestala uvědomovat. Svou aktuální brigádu v obchodě nevnímám jako krok dolů. Je součástí mé cesty, jako zkušenost, která mi přinese nové lidi, nové situace i nový pohled na svět. Jako možnost rozhýbat tělo, zatímco hlava dostane prostor nadechnout se.

Toto období ve mně vyvolává spíše zvědavost než strach. Neznám všechny odpovědi a netuším, kam mě dovedou následující měsíce. Vím jen, že některé cesty dávají smysl až ve chvíli, kdy se po nich skutečně vydáme.

Hledání profesního domova

Když se mě dnes někdo zeptá, co bude dál, odpovídám jinak než dřív. Ještě před několika lety by moje odpověď směřovala k projektům, plánům a pracovním cílům. Dnes se mi vybavují spíše lidé, prostředí a pocit, se kterým ráno vstávám a večer usínám. Za svůj život jsem prošla různými rolemi, naučila se mnoho nového a poznala prostředí, ve kterých jsem mohla růst. Každá zkušenost mi něco dala a pomohla vytvořit člověka, kterým jsem dnes. Díky nim znám své silné stránky, vím, kde dokážu být užitečná, a vážím si všeho, co jsem na své cestě získala a koho jsem na ní potkala.

Vedle zkušeností a pracovních výsledků stále více vnímám ještě jednu hodnotu. Pocit, že člověk někam patří. Místo, kde dává smysl být, kde kolem sebe máte lidi, se kterými si rozumíte, práci, za kterou se rádi postavíte, a prostředí, ve kterém můžete být sami sebou. Místo, kam přicházíte s energií a odkud odcházíte s pocitem dobře odvedené práce.

S přibývajícími roky se moje pozornost přirozeně přesouvá od lesku k podstatě. Stále mě baví učit se nové věci, přijímat výzvy a růst. Stejnou váhu pro mě dnes mají lidské vztahy, důvěra, respekt a obyčejný vnitřní klid. Mnohem více si všímám atmosféry míst než názvů pracovních pozic. Zajímá mě, jak spolu lidé mluví, jak si pomáhají, jakou energii si mezi sebou předávají a jak se v takovém prostředí člověk cítí. Někde mezi těmito úvahami se ve mně pomalu rodí představa místa, kde bych chtěla být. Nemá přesné obrysy ani konkrétní adresu. Má však hodnoty, které jsou mi blízké, a pocit, který poznám ve chvíli, kdy ho potkám.

i Calmory

Přechodový rituál

Každá kultura měla své přechodové rituály. Chvíle, kdy člověk opouštěl jednu etapu života a teprve hledal cestu do té další. Taková období dostávala pozornost, protože i cesta mezi dvěma břehy měla svůj význam. Život bývá tvořen okamžiky, jejichž význam rozpoznáme až s odstupem času. Já jsem si tento chtěla zachytit ve chvíli, kdy se ještě píše. 

Calmory zastavení

Žijeme ve světě, který nás učí přidávat, zrychlovat a neustále dokazovat svou hodnotu. Méně často slyšíme, že někdy může být nejodvážnějším krokem právě zastavení.

Klid není něco, co přijde až ve chvíli, kdy bude všechno hotové.

Klid je prostor, ve kterém nacházíme správný směr.

A někdy stačí dovolit si na chvíli zastavit, aby člověk zjistil, že nehledá další vrchol. Hledá místo, kde může být sám sebou.

Klid se dá naučit.