Příběh o lesním jezírku aneb plovárna pro skřítky uprostřed lesa

Musíte mezi stromy chodit pořád do kopce a z kopce, všude leží stromy popadané od vichřice. Nakonec tam zetlí, stanou se součástí humusu a půdy potřebné pro nové mladé stromové jedince. Houby tam rostou v různých zákoutích, pod kořeny, pod popadanými stromy. A všude jsou prameny. Všude vyvěrá voda, jako je to vlastně v Lužičkách běžné. A tak se stává, že hlavně po deštích tu v lesích najdete různá lesní jezírka.

A na jednom takovém místě jsme před asi dvěma roky našli zajímavý přírodní úkaz. Jdeme si takhle lesem, koukáme pod větve a hledáme praváky. Všude zurčí, bublají a vyvěrají ze země potůčky. A najednou mi do oka trkne taková prapodivná věc. Uprostřed lesa vidím vanu. Ne takovou tu, co máme všichni doma, ale lesní vanu. Uprostřed lesa vidím obdélníkový tvar na zemi, který je plný průzračné temné rezavé vody. Koukám na to jako puk a říkám si, kdo to tu asi vyhloubil, v takovém pravidelném tvaru. 

Nejdřív jsem si myslel, že to mají na svědomí divočáci, kteří hledají v zemi popadané bukvice, žaludy nebo čerstvé kořínky. Prostě něco na zub a že jich všude kolem v lesích je. Myslím tím těch divokých prasat. Ale to by to bylo všude parádně rozryté a hlavně už vidím prasnici, jak jí blikne najednou v hlavě a říká si, „Dnes tuhle jámu vyryju do pravého úhlu, hmmm, chro chro, to bude lepší, dneska do obdélníka“. Tak to asi ne, že.

Pak si říkám, tak si tu dali práci nějací houbaři, když nic nemohli najít, tak vyhloubili tohle jezírko. A když měli s sebou i nějaké to děcko, tak třeba k tomu vystavěli z klacíků, keřů a mechu plovárnu. Mno tak to asi taky ne. A tak mám pro to jediné vysvětlení. Je to jednoznačně skřítčí plovárna, něco jako bazén pro skřítky. Co vy na to? Pojďme si tak trochu myšlenkově zablbnout, vymyslet nějaký ten lesní příběh, stát se na chvíli dětmi.

Povídka o lesním jezírku s kouzelnou vodou

V každém lese žije velké množství různých lesních tvorů. Všichni je známe. Srnky, laně, jeleni, sovy, sojky, ježci, lišky a další. Většinou je nevidíme, protože se nás lidí bojí a drží se stranou. Ale když se budeme v lese chovat tiše, můžeme zahlédnout i to, co nám má být skryto. Možná spatříme nějakou tu kouzelnou bytost. Nemyslíte si to? No tááák. Vypněte v sobě toho dospěláka přece. Vyhoďte z hlavy ty myšlenky na práci a všechny ty věci, co musíte dneska udělat. Máme? Tak na to pojďme znovu.

„Ahoj Frantíku,“ pozdraví bukluk Niko kamaráda skřítka, který má právě službu u nově probuzeného pramene. Ten pramínek se minulý týden prodral na povrch a nyní se snaží vyrýt svou cestičku v jehličí. A bukluk, který ho objevil, je právě u něj na hlídce. „Jak to jde?“

„Ále, ten pramínek je pořád moc slabý a musím mu prohrabávat cestu jehličím, jinak by zase zalezl do země a já bych měl průšvih. To by mi pak všichni říkali, že jsem ten, co pramen ztratil. Ha ha ha, ztracenej bukluk,“ povídá Frantík a svými malými prstíky prohrabuje v jehličí cestičku pro nově zrozený pramínek.

„A už jsi mu dal jméno? Tomu prameni.“

„Ještě nedal, Niko, ale podle toho jak se mu už moc nechce nahoru ze svého podzemního bezpečí, tak mu budu říkat buď Hlemýžď, nebo Bojsa,“ hned na to Frantík. A tak oba bukluci čučí na ten nový pramínek, jak si probublává cestu na svět a nudí se. A čas od času se pramínek probudí a vytryskne na ně nějakou tu spršku průzračné vody a teče zase o něco víc.

„Hele, Frantíku, slyšel jsi už někdy o prameni Zapomnění?“

„No jasně, kdo by neslyšel. Janina mě s ním strašila právě minulou neděli, když jsem jí ve stromě zbaštil veškerou malinovou marmeládu,“ uchechtnul se Frantík. Vyprávěl Nikovi, jak ho pak Janina hnala kolem kořenů svého mladého buku, až ho zahnala ke skále pod svahem a tam ho zmašlovala trnkovou mašlovačkou. „Prý jemná malenka to je, teda řeknu ti, Niko, ta má páru. Když jde o její malinovu marmeládu, tak se nezná. Ale když ona je tak sladká, myslím tím teda tu marmeládu,“ začervená se Frantík.

Co myslíte, že asi nastalo pak? Dva rošťáci bukluci koukli na Frantíkův pramínek, který vyvěral zase o trochu víc. Pak Frantík jednoznačně usoudil, že už teď bude určitě téci mnohem líp a že má hotovo. Už nemusí být na hlídce, aby pramínku svým kouzlem trochu pomohl, kdyby potřeboval. Přejmenoval ho na Nebojsu a oba vystřelili jako veverky směrem k úbočí kopce, o němž věděli, že tam teče pramen Zapomnění. Letěli jako o závod, hlavy bukové, a poráželi při tom běhu jednu trávu za druhou. Krátili si cestu napříč houbami, které jim stály v cestě. „Jééé pardón, pane, jééé já vás neviděl, paní,“ halekali, když probíhali houbovým obývákem pana červáka, který si právě ustlal v pěkném masákovi a nečekal, že se mu po posteli proběhne špinavý bukluk. Když smykem doběhli až na vrchol kopce Hledí, byli udýchaní jako slimák, který si dal dvacet dřepů a zapomněl při tom, že nemá nohy.

„Hele, Niko, to je on?“ ukazuje Frantík na silný bublající pramen, který hlasitě tekl z kopce Hledí do údolí.

„Jo, to je pramen Zapomnění. Ty jsi tu ještě nikdy nebyl?“

„No mně vždycky Janina říkala, ať sem nechodím, že do něj určitě spadnu a než se vydrápu na břeh, tak zapomenu proč jsem tam vůbec spadl, malena jedna,“ povídá Frantík a už si namáčí prstíky v prameni.

A jak Niko vidí, že si Frantík do pramene máčí prstíky, tak si do něj vleze po kolena a začne se cachtat. Přitom si říká: „Jmenuju se Niko, jsem Niko, Niko, Niko.“ „Hele, Frantíku, asi to zapomínání v prameni nefunguje. Pořád si pamatuju, jak se jmenuju. To si asi ostatní vymysleli, abychom sem nechodili a oni měli celý pramen jen pro sebe.“ A napije se z pramene. No ta je sladká, šup už je ve vodě celý a vříská na lesy. Oblečení neoblečení, čapka nečapka.

„Hele, Frantíku, pojď, uděláme si tu vlastní jezírko a budeme se do něj chodit koupat a ostatním to neřekneme, co ty na to? Bude to naše společné tajemství.“

No co byste asi čekali. Slovo dalo slovo a ti dva bukluci vzali každý spadlou větvičku ze smrku a začali hloubit jezírko. Jelikož to byli kluci šikovní a práce se nebáli, tak ho měli do večera pěkně vyhloubené. Dali si na něm záležet, udělali ho pěkně pravidelné. Říkali si, že když už na něm tolik dřou, tak ať to stojí za to. Udělali si do něj i schůdky a skokánek, aby si v něm mohli pěkně zadovádět. Pak odklonili na chvilku pramen Zapomnění z jeho vyhloubené trasy a naplnili své jezírko až po okraj. Plácli si. Šup a skok a už ve svém jezírku plavali a skotačili.

Když si pak unavení a mokří sedli na kraj jezírka, jemuž začali říkat Plácák, protože se v něm hodně plá-cá a cá-ká, koukli na sebe a ten jeden povídá: „Ahoj, čípak ty vlastně jsi? Hele a nevíš, jak se jmenuju já?“

„No to nevím, já jsem… no vlastně já taky nevím, jak se jmenuju…“

„A co tu vlastně děláme?“

„No asi hlídáme tohle jezírko.“

„Hmm, asi jo, to dá rozum.“

Vy už asi tušíte, co se stalo. Ti dva zatrolení bukluci se plácali a cachtali v té vodě pramene Zapomnění moc dlouho a příliš se nalokali jeho vody. Když se vám přesně tohle stane, tak zapomenete kdo jste a proč jste právě tam, kde zrovna jste. Ajaj.

No a když se ti dva naši bukluci dlouho nevraceli na palouček, šly je Janina se starou Dubičkou hledat. Našly je nad ránem, po celonočním hledání, u pramene Zapomnění, jak blbnou v novém jezírku a vůbec netuší, kdo jsou.

„Dubičko, to jsou ale ropuchy, podívej se na ně, já bych je tu za trest nechala napořád. Oni si tu v zapomnění blbnou a Frantíkův pramínek může mezitím vyschnout. Já bych jim dala,“ láteří uzívaná Janina, která toho už měla po celé noci hledání plné zuby a oči měla oteklé od toho, jak pořád koukala do okolí přes svoji světluškovou lucernu.

„Jen je nech, ono je občas dobré zapomenout. Mít hlavu čistou a jen si tak v poklidu žít,“ povídá na to klidným hlasem moudrá Dubička.

„Večer je zase probudíme. Vždyť je to švanda je tak pozorovat,“ řekla Dubička. Sedla si vedle Janiny do trávy a s klidnou tváří plnou vrásek a moudrosti pak s úsměvem ty dva bukluky pozorovala. A vzpomínala na dobu, kdy si takhle hrávala se svým bráškou, kterého kdysi navždy ztratila. Ale to už je zase jiný příběh…

I vy můžete mít svůj pramen Zapomnění

Tak co? Nechtěli byste si také občas zaplavat nebo se minimálně napít z takového kouzelného lesního pramene Zapomnění? Zapomenout alespoň na chvíli na okolní svět, starosti, blázinec kolem vás? Tak hurá do toho. Najděte si také takové jezírko. Vlezte si u vás v okolí do řeky nebo potůčku a vykouzlete si jeho magickou moc. Zaráchejte si nohy na břehu rybníka nebo přehrady. Začnete kouzlit. Zavřete oči a zapomeňte. Ucítíte klid a jen si ho užívejte. Nechte kouzelnou vodu smýt všechno temné. Volně a dlouze dýchejte a usmějte se. Tlemte se od ucha k uchu. Možná vám při tom i ukápne nějaká ta slza. Nechte ji téct po tváři, toulat se rýhami vašeho obličeje. Nechte ji ukápnout do vody proudící kolem vás. Ona ta slza zase odpluje dál, kde se dotkne dalšího potřebného a pomůže mu.

i Tým autorů Calmory