První pohádka, aneb Jak Míša o svůj paleček přišla

Občas děti žadonily: „Tati, přidej ještě slovo navíc.“ „To je nespravedlivý, že Luky má jedno slovo navíc…“ Mno, myslím si, že i tři je dost. Pak když už děti začaly chápat, že by stálo za to tátu v té disciplíně trochu vykoupat, tak si už dopředu přes den vymýšlely, jak mi to pořádně ztížit. Kombinace slov slepice-kombajn-hvězda jako super, ale třeba kosmonaut-kimono-srdce už je docela masakr. Ale myslím, že jsem se s tím vždycky dobře popral.

„Nenásilně přidat moudro a maká to samo."

Jak Míša o svůj paleček přišla

Vždy jsem se snažil dát do té povídky nějaké to moudro, aby dávala smysl a byla trochu i poučná. Nemyslím tím něco jako, když si večer uklidíš, budeš lepším člověkem… to si myslím, že by mě děcka hned prokoukla. Vždycky to bylo fikanější a myslím i milé.

Pamatuji si svoji první pohádku dodneška. Byla pro Míšu. Slova ještě nevybírala ona, tak jsem je vybral sám Míša-kamarádi-palec. Jasná vize, jasný cíl. Vím, že každý rodič řeší ve školce čas od času nějaký ten karambol, šťouch či bouli. Nemyslím tím kulábr, ale klasika strkanice a jestli pe nebo nepe. Prostě Verča není kámoška, teď je Eliška. A druhý den je to naopak. Kdo by to neznal.

Tak jsem na to šel fikaně a vymyslel pohádku o zatoulaném palci na Míšině levé noze. Ten palec se rozhodl, že půjde do světa, protože už ho ty čtyři ostatní kamarádi prstíky nebaví, a tak se sebral a jednoho dne zmizel. Parádní téma. A teď si vemte to pozdvižení ráno, když se chudák Míša vzbudí, vyskočí z postele a žuch. Diví se a kouká, jak to, že spadla, vždyť se jí to přece nikdy nestalo. A jak tak žuchnutá sedí na koberci u postele a kouká na svoje nožky, nemůže se dopočítat. Chybí jí palec u levé nohy. „Mamiiiiii mně chybí paleček!“ fňuká Míša. Máma rychle přiběhne a jo, je to tak. Tak jdou a hledají ten paleček pod peřinou, pod polštářem, v legu, v hračkách, ale nikde není. „Nespolkla jsi ho, Míšo?“ ptá se mamina. „Ne, ten by mi přece nechutnal, vždyť je na noze a je špinavej, to dá přece rozum, mami.“ A tak se stalo, že jednoho dne přišla Míša o svůj paleček na noze.

No a co mezitím dělal paleček Míšiny levé nohy? Ten si to spokojeně štrádoval lesem, na smrkovém jehličí napíchnutou borůvku, aby neměl hlad a vyskakoval si a blbnul. Dokola si prozpěvoval: „Já se mám, heč. Já se mám heč. Nikdo mě nesekýruje, nikdo mě nepomlouvá, je mi líp samotnému. Já se mám heč.“ Mravenci mu uhýbají z cesty, šneci na něj koukají, ptáci pípají a šišky se raději palečkovi kutálejí z cesty. A tak si kráčí tím lesním světem a vytrubuje všude, že nikoho nepotřebuje, ani ty své kamarády prstíky levé nohy.

No a co mezitím na to ten levonohý malíček, prsteníček, prostředníček a ukazováček? „Je dobře, že je pryč, náfuka jeden. Pořád si vymýšlel, kudy půjdeme a na nás nebral ohled.“ „Přesně, přesně, myslel si, že je první v řadě, že musí být vždycky po jeho.“ „Je dobře, že je pryč, vůbec nám tu nechybí,“ láteřily a pištěly ostatní čtyři prstíky.

Takže by se zdálo, že vše dopadlo dobře. Míša nemusí do školky a ven, může se válet v posteli, protože pořád kulhá a padá. Paleček poznává svět a nejlíp mu je samotnému, protože na něj nikdo nekřičí a nezávidí mu a ta zbylá levo-nožko-čtyřka si konečně může dělat co chce a může si pořádně zaláteřit. Ale ono to tak růžové po nějakém čase moc nebylo.

Za týden už Míše chyběli kamarádi ze školky, už nemohla bonbony a telku ani vidět. Chtěla se pořádně rozeběhnout, ale protože jí na levé noze chyběl ten hlavní prstík paleček, nešlo to. Pořád jen kulhala a padala, a proto se raději schovávala doma, jak se styděla. Mámě a tátovi to bylo všechno hrozně líto a doma byla nálada pod psa.

Malíček, prsteníček, prostředníček a ukazováček už jen mlčely. Stýskalo se jim po loukách, bzučení včel a praskání jehličí v lese, když Míša vždycky bosky běhala tam a sem a křičela u toho radostí. Teď už prstíky jen ležely v posteli, nebo trčely s levou nohou ze židle a nikam už neběhaly. Jak rády vzpomínaly na palečka, moc se jim po něm stýskalo.

No a paleček? Ten už prošel les křížem krážem a bylo mu smutno. Chyběli mu kamarádi. Nikdo se mu v lese nevěnoval, všichni se mu vyhýbali a tak pořád jen trčel zalezlý pod starým mechem porostlým pařezem a fňukal. Jedné hvězdnaté noci se proto rozhodl, že se vrátí. V noci ufuněný doběhl přes celý les zpátky do chaloupky, prolezl otevřeným oknem Míše do pokojíku, nenápadně vlezl pod peřinu, chytil se známé levé nožky a vyčerpáním usnul.

A ráno se Míša probudila, moc se bála, že zase upadne, položila nohy na podlahu… „Mamiiii, já už zase běhám,“ a rozrychlovala se po celém pokojíku, že nebyla k zastavení. Máma s tátou vlítli za ní a viděli, jak běhá jako dřív a chytili ji do náruče. Podívali se na její levou nožku a vykřikli radostí: „Vždyť ty máš paleček zase zpátky, Míšo.“ „No jo, on se mi vrátil,“ výskala Míša na celý barák. Už zase mohla běhat loukami, po lese a vidět se se svými kámoškami.

A co pak večer prstíky levé nožky? Když už vyčerpaná Míša po celodenním běhání a skákání oddychovala vykoupaná pod peřinou a ve snu si mnula prstíky jeden o druhý a kontrolovala, jestli nějaký zase nechybí, povídají: „Je dobře, že ses vrátil palečku, moc jsi nám chyběl,“ říkaly tiše prstíky. „I vy jste mi chyběly,“ povídá paleček. „Už bych vás nevyměnil za nic na světě, jste mí nejlepší kamarádi. Tak pojďte, budu vám vyprávět, jaké to ve světě je a zítra vás tam zavedu.“

Ono je totiž na světě opravdu smutno, když člověk nebo prstík ztratí své kamarády. Je to jedna z nejcennějších věcí na světě. I když jsou někdy otravní a mrzutí. A nedají ti líznout zmrzky. Vem to čert, hlavně, že je máš.

Tak to byla moje vůbec první pohádka na téma tři slova.

Dobrou noc