Povídka o veselém borůvkovém skřítkovi

Ale pak si po poledním spánku zívla a řekla si: „Hmmm...nepřehnala jsem to tak trochu?“ A jak už to je na světě nastaveno, tak udělala takovou trochu zlobošinu a nakreslila do světa borůvkového skřítka. Jako jing a jang, jako bílá a černá. Prostě vytvořila borůvkového strážce, borůvkového skřítka.

No, nechci malovat borůvkou na zeď, ale každý z nás ho už potkal. Každý z nás už zažil jeho skopičiny a rošťárny. Že ne, říkáte si? Ale ano. Vždyť borůvka je od přírody krásná malá modrá kulička, kterou když utrhnete, udělá to lup a kulička už letí do kelímku. Jedna za druhou. Nebo si je můžete navlékat na stéblo trávy a pak si je soukat mezi zuby jednu za druhou jako borůvkový vodopád. Nikdy sama od sebe nepraskne, to až ve vaší puse, aby vznikla ta pravá borůvková extáze. A vaše pusa pak byla krásně modrá. Ano, pusa. Nic jiného. Na to je přece pusa dělaná, na pravou borůvkovou laskominu.

Ale pozor. Sbírejte borůvky potichu, ať ani jedna větvička borůvkového keříku nezavrže, nedej přírodo, nezlomí se. Ajaj. Už asi tušíte, co? To se pak stane průšvih. Probudí se borůvkový skřítek, který má jen jednu jedinou práci na celém světe, v celém lese. A to chránit borůvkové plantáže před nenechavými liďáky. A když mu pak ještě křičí nad jeho mechovým domečkem, to se pak neudrží a začne zlobošákovat. Že ne?

„Nejez mi tu, ty holoto, moje borůvky, nech je bejt“

Kdybyste rozuměli skřítčímu jazyku a rozeznali ho mezi vzlyky jarního větru a skřípáním smrků, uslyšeli byste nejspíš: „Běž pryč, bež pryč, ty holoto. Nestrkej tam ty pazoury. Že já ti ty prsty zmaluju až netrefíš z lesa…“ Samé láteření a hulákání. To byste se lekli. A najednou byste si uvědomili, že se vám borůvky rozpadají v prstech, každá druhá spadne na zem, sednete si do borůvek, a jste rázem všude modří. Na bílém tričku, na zadečku, na botách a všude ve vlasech. Celé ruce modré od borůvek, i když byly před chvílí ještě čisté. To není jen tak, to kolem vás skáče borůvkový skřítek a láteří a vyvádí. Vykopává vám utržené borůvky z rukou, pak vás natírá borůvkovou marmeládou a kreslí na vás magické runy, abyste utekli a nikdy se nevrátili zpět.

Proč to ten blázen dělá? Protože chrání své borůvky. On si myslí, že jsou jen jeho a patřičně to všem liďákům dává znát. A to se tak chová i ke zvířatům? K laním, veverkám nebo ježkům? Taky je tak zlobí? Ne, ty ne…

A proč nejsou zvířata pomalovaná borůvkami od kopýtka po parůžky?

Protože našemu milému skřítkovi nosí všechna zvířátka dárky. Vědí o něm, jak má své borůvky rád a jak se o ně skřítek jeden nechce dělit. Představte si, že je má všechny spočítané. Ví, která se kdy narodila. Každou noc při měsíčku a hvězdičkách je otírá kouzelným prachem, aby se třpytily a zářily do celého lesa. A to si pak asi umíte představit, jak je naštvaný, když mu je prachsprostě sežerete. Ale zvířátka to znají. Vědí, jak se o ty své borůvky stará, a tak když chtějí trochu borůvek pomlsat, vymění mu je za nějakou jinou dobrotu nebo potřebu do domácnosti. 

Laně nosí trochu sena do pelíšku, ježci přinesou výměnou jablíčko, veverky zase lískové oříšky (ty má borůvkový skřítek tuze rád), mravenci pomohou s úklidem v domácnosti a včelky vždycky donesou hrníček medu. A liďáci? Ti jenom trhají a jí. Oni za to ale vůbec nemohou. Netuší, že je na ně skřítek tak naštvaný.

A proč ten skřítek nic neřekne?

Ha ha, vždyť on říká a huláká. Ale liďáci ho neslyší. Osobně znám jednoho borůvkového skřítka. Možná si myslíte, že je jeho jméno něco jako Borůvkomil, Boroslav nebo Borovka. Nenechte se napálit. Je to prostě Marek. Borůvkový skřítek Marek. A jak to vím? No prostě si spolu povídáme. Jednou jsem si takhle seděl v borůvkové plantáži u Kytlice a koukám na svoje frcovní kraťasy modré až běda. Říkám si: „Ty bláho, Stando, ty si umíš sednout do borůvek, to teda jo.“ A čučím na jasnou modrou runu na kapse, nohavici, zápěstí, dlani. „To mi řekni, Stando,“ povídám si, „jak tohle dokážeš?“ A šup, chytnu jednu borůvku mezi oči. No tak to už snad ne. A lup druhá borůvka do ucha.

Tak si říkám, že tohle už musí dělat nějaký lesní skřítek. A tak jsem vyndal žvejku z batohu, který byl samozřejmě také modrý jako když pomněnka ztmavne po poledni, a položil jsem tu žvejku na kámen u borůvkového keře. Najednou se žvejka zavlnila a byla fuč. Prostě, lidi, zmizela. Za bílého dne. Uff. „Nemáš ještě jednu? Je moc dobrá.“ A bum a prásk, jako by praskla bublina. No, říkám si, hele asi jsem včera trochu přebral, ale položil jsem ještě jednu žvejku na kámen a lup. Byla zase fuč. „Je slaďoučká, díky moc a promiň za tu modrou marmeládu. Myslel jsem, že jsi další liďáckej nezdvořák, další nenasyta,“ ozvalo se z lesa. „Jo a jmenuju se Marek.“

„Víš, nemůžu se ti ukázat, ale jsem velkej jako deset borůvek na výšku a deset na šířku. Mám rád sýkorčí disko a mám účes podle nejnovějších lesních trendů. Prostě si ten svůj modrej ohon češu do patky. Hodně povídám a taky si trochu vymýšlím. Prostě tak trochu kecám. Ale to my borůvkoví skřítci všichni,“ povídá Marek. „Jo a nikdo sem teď nechodí. Do lesa liďáci kvůli kůrovci nesměj, a tak tu není žádná zábava.“

A tak jsem mu slíbil, že za ním budu chodit pravidelně a že si můžeme povídat. A tak si povídáme. Vypráví mi o jiných borůvkových skřítcích, ale že už je dlouho neviděl a jestli bych neodnesl košík olbřímých borůvek s ranní rosou místo šlehačky jeho milé borůvkové malence Olince. Má ji prý tuze rád, ale ona o něm asi ještě neví a on je takový stydlín. Olinka prý bydlí v tom starém kořeni naproti jeho kopci. „Tak jo,“ slíbím. A cestou domů nechám jeho zelený košíček s tou dobrotou a vzkazem naproti na kopci. Co bych přece pro toho svého nového kamaráda neudělal.

Jo a víte, že borůvkoví skřítci píší knihy?

Ano, jako jedni z mála mají lesní borůvkový inkoust. Tak mohou psát i lesní knihy. Vezmou si lístky z javoru nebo buku a píšou. Takové mají to střevo. Literární střevo. Marek tuhle povídal, že bude snad psát celou edici s názvem „Slavné domečky borůvkových skřítků aneb bajky nebajky.“ Bude mi z nich pak číst. Tak už se moc těším, až se po zimě zase uvidíme.

I vy ale přece můžete mít takového skvělého kamaráda. Stačí jen, když cestou do lesa, když půjdete na houby nebo na borůvky, vezmete i nějakou tu sladkost pro borůvkové skřítka. Kousek čokolády, nedocucaný bonbon nebo kousek ovoce. Dejte ho do borůvkového keříku a zašeptejte: „Borůvkový skřítku, tady máš ode mě dárek, slupni ho a nemaluj po mně.“ A najednou jako zázrakem nebudete modří všude po oblečení, protože vás skřítek nebude zlobit a škádlit. A když mu donesete žvejku s příchutí melounu (to je tutovka), tak si s vámi možná začne i povídat a stanete se kamarádi. Zkuste to a uvidíte.