Dejte najevo svým synům, že jsou to hrdinové

Malý desetiletý hrdina

Láďa mi tehdy vlastně věnoval takové poselství o mužství. Ta slova si vybavuji dodnes a často se nad nimi dojímám. Text si doslovně nepamatuji, ale význam se vám pokusím převyprávět.

Rodina malého hrdiny, kterého pojmenujeme Tomáš a jemuž bylo tehdy přibližně 10 let, sestávala kromě Tomáše z jeho mámy a dvou mladších sestřiček. Táta s nimi nežil, zato měli doma Tomášova dědu, maminčina tatínka. Děda se snažil, a proto nezastával jen roli dědečka, ale i otce. Přísnost vyvažoval spravedlivostí, co řekl, to platilo. Děda byl Tomášovým vzorem, i když z něj měl občas strach. Hlavně tehdy, když věděl, že provedl klukovinu a děda ho patřičně potrestá.

Dědovým výsostným místem bylo kožené křeslo uprostřed obývacího pokoje, které poskytovalo výhled po celém domě.

Jednou si Tomáš a jeho sestry hráli u řeky za domem. Jedna ze sester nenadále spadla do vody a okamžitě ji strhl proud. Vzhledem k nízkému věku neuměla plavat. Tomáš však nezaváhal a skočil za ní. Chytil ji a doplaval s ní na břeh.

Druhý den při nedělním obědě děda Tomášovi řekl: „Dnes ses zachoval jako pravý muž, zachránil jsi svou sestru, a proto ti pro dnešek dovolím sedět na mém křesle.“ Zavládlo překvapení a maminka byla dojatá, ale Tomáš trochu zaváhal. Děda to zpozoroval a pobídl Tomáše: „No jen běž, zasloužíš si to. Jsi mužem naší rodiny.“ Tomáš se odhodlal a sedl si na křeslo. Ten den byl pánem domu on. Hrdina.

I maličkost si zaslouží pochvalu

Tento příběh by měl být ponaučením pro nás všechny. Nikdy neberte skutky své ani jiné jako automatické. Ne vždy jde o záchranu života. Ovšem nepřehlížejme ani maličkosti jako převedení starého člověka přes silnici, nákup pro souseda, nebo pomoc slabšímu. To všechno se počítá a je hodno toho, aby to někdo ocenil.

Váš syn by měl vždycky vědět, že za všechny dobré skutky, které udělá, jste na něj patřičně hrdý. Však co víc může klukovi dodat sebevědomí než uznání a pochvala vlastního táty? A chcete-li být správným vzorem, nezapomínejte na maličkosti ani vy.

Třeba náš Luky se minulý týden společně se spolužáky podílel na přípravě turnaje vozíčkářů v ragby. Divili byste se, jaký je to drsný sport i přes hendikepované sportovce. Kluci se přihlásili jako dobrovolníci a pomáhali ve svém volném čase ve státní svátek. Upřednostnili svůj čas před pomocí druhým. A já jsem na ně hrdý.

Ale teď si vlastně nevzpomínám, jestli jsem za to Lukyho dostatečně ocenil. Dnes mu to u večeře raději řeknu znovu. Určitě bude rád.