Děti znají magický svět druidů

Na tvrdém ohořelém papíru jsem měl nakreslenou mapu celého lesa, od splavu až po kukuřičné pole, od západu k východu. A od chalupy až k zakázanému lomu, kde byl nebezpečný 50-ti metrový sráz, od jihu po sever. Mapu jsem měl zakopanou v tajné skrýši pod skalou uprostřed tohoto magického lesa. Toto místo jsem znal jenom já. Vedle mapy tam byly navždy uschované další poklady mladého válečníka a kouzelníka. Jako například zbytky svíček, v igelitu zabalené sirky, barevná sklíčka, vyleštěné acháty, skleněné baňky a pro mě ohromně cenné mince. Byl to můj magický les a jako on se staral o mě, tak já se staral o něj a chránil ho před nepříteli.

V lese jsem měl jako správný lesní kluk postavený svůj hrad, chýši ze smrkových a březových větví. Prostě klučičí svět.

Chlapi, přiznejte se. Také jste měli podobné zážitky? Doufám, že teď nebude skrývat své emoce za dospěláka a nebudete si říkat. „Ty bláho, to je magor. Běhat takhle po lese.“ Věřím, že ne 🙂 Protože takovéto magické zážitky v lese věřím zažila většina z nás. „A kdy, prosím tě?“ můžete namítnout. Kdy? 

Když jsme byli dětmi

Když jsme byli dětmi, naše vědomí bylo na úrovni moudrých šamanů a druidů. Proč zrovna druidů? Vzpomeňte si na svého synátora nebo holčinu, kteří byli ještě natolik malí a svým způsobem i nebojácní. Když se vrhali do nových průzkumných akcí, zjišťovali, co je za támhletím rohem nebo, sahali na rozpálená kamna, aby se vzápětí ujistili, že opravdu pálí. „Vždyť jsem ti to miláčku říkala“ slyšíte v hlavě stále. Nebo když se kluci nebojácně vrhali do potoka, brodili se v holínkách po pás ve vodě a přitom stopovali motýly. „Kdo to má pořád prát", anebo „Kdy ty už konečně dostaneš rozum“.

Podobně se cítili šamani kmenů, žijících na pastvinách ve střední Asii, kteří byli předvojem velké migrace národů do Evropy. Tito šamani se sebrali, vyrazili přes neprostupné pralesy a vydali se na dlouhou a nebezpečnou cestu do neznáma. Někteří se samotou možná zbláznili, někteří zahynuli na zranění či hladem. Řada z těchto šamanů průzkumníků však přežila a vcítila se do toho pradávného magického světa stromového pralesa. Les je změnil a v průběhu těch let, možná desítek let k nim promluvil. Předal jim některá svá tajemství, magii, léky a vědomí. Stali se z nich druidi. 

Když je pak migrující kmeny směrem na západ našly, stali se z druidů kmenoví učitelé a na své kmeny přenesli veškerou moudrost, kterou jim les a stromy, příroda, předaly. Stali se z nich Druvid, ti kteří daleko vidí a obzvláště mnoho ví. Stali se z nich „kněží“ keltů.

 

Vzpomenete si, kdy jste naposledy viděli a věděli?

Zkuste zapátrat svou paměti, jestli se vám nevryl do paměti nějaký zážitek ze svého dětství, kdy k vám podobně les promluvil. Kdy jste viděli a věděli. Já takový určitě mám. Okamžik, chvíle, klučičí mise, kdy jsem se jednoznačně ten den stal druidem s magickou mocí.

Chtěl bych být stále tak odvážný jako malý kluk

Nedávno jsem objevil skvělou a moudrou knihu od Michaela Vescoliho „Keltský stromový kalendář“. Kniha má podtext – o lidech, času a stromech. Všem jí maximálně doporučuji. A jak už to bývá, přišla ke mě nenápadně, přesně ve chvíli, kdy přijít měla. Hledal jsem právě na internetu zdroje pro popis jednotlivých stromů podle keltského stromového kalendáře a hle byla u mě. Byla k dispozici jen na internetovém tržišti knih, přeci jenom už je to starší kousek. Takový malý poklad, pro mě určitě.

Budu z knihy citovat přímo Vescoliho, protože lepší slova asi nenajdu: „Kdybychom toho věděli více o vědomí svých dětí, lépe bychom rozuměli tomu, jak to vypadalo v magickém světě druidů. V každém případě se jim podařilo zachovat si až do vysokého věku tvůrčí schopnost učení, kterou má dítě a která je mnohem účinnější než schopnosti dospělého. Stejně tak si zachovali schopnost předtuchy, jasnozření a spontánní připravenost odvážně se postavit každé formě strachu.“

Čtu ten odstavec stále dokola a cítím obrovskou sílu těchto slov. Chci být znovu klukem, který věděl se stromem za chalupou rozmlouvat chytrostí druidů. Chci zažívat ve svých snech to, že létám a že držím v ruce dubovou hůl a kouzlím. Možná tak trochu závidím svému synovi Lukymu, že má na terase celou nůši klacků, které pro něj tolik znamenají. Každý našel někde jinde. Každý má jiné schopnosti a vlastnosti. Je to skoro až posvátná sbírka, kterou když čas od času se ženou probereme, okamžitě pozná jaká zbraň či magický předmět zmizel. A už jsem tak daleko, že pokud najdu při svých toulkách lesem nějaký zajímavý klacek, musím mu ho přinést a říci, kde jsem ho našel. Okamžitě pak ví, k čemu je dobrý. „Díky tati, tahle hůl mi chyběla. Konečně můžu stavět neviditelné zdi.“ Jasně, já vím přeci 🙂

Naše děti Míša a Luky mají náš velký respekt. Necháváme jejich fantazii a přirozenost co nejvíce vyniknout. Necháváme je objevovat. Snad to mohu takto říci. Vím, že i já vklouznu občas zpět do kolejí dospěláka a systémáka, který chce mít vše nalajnované. Ale věřím tomu, že většinou převládne ten člověk, který nechce svou arogancí ničit všechno magické ve svých dětech. Stačí, když to dnes dělá ve většině případů vzdělávací systém a škola. Škola dnes bohužel tvůrčí učení neumožňuje, protože to prostě neumí. A tak nám chudákům rodičům zbývá jediná možnost a to vytvořit svým dětem rodinné prostředí, ve kterém se cítí dobře. Prostředí, ve kterém se nestydí a kde mohou dále bádat a objevovat svět magickým způsobem, jako to uměli druidi. Nechávejte své děti vykouzlit ve svém kmeni tajemná znamení, chránící váš domov. Nechte je používat magii a podporujte je v tom. Ono se vám to mnohonásobně vrátí.

A pokud by se vám zachtělo umět kouzlit, jako vaše děti, nebojte se. Požádejte je o to. Oni vás to s láskou naučí.