Perfekcionismus a strach z neúspěchu: Honba za dokonalostí mě zničila

"Měla jsem být lepší."

Je to věta, která mě pronásleduje celý život. Jako dítě jsem nikdy nebyla dost dobrá pro svého tátu. Ať jsem udělala cokoliv, přinesla jedničku, uspěla v soutěži, pomohla doma, vždy přišlo jen: „No jo, ale příště to zkus ještě lépe.“

A já v sobě zasela semínko pocitu, že musím být vždycky víc. Že „dost dobrá“ prostě nestačí.
 

Složitější, než to musí být

Nosím si to s sebou i dnes. Často si úkoly a životní situace dělám složitější, než musí být. Místo jednoduchosti a lehkosti hledám „druhý plán“. "Co když to nestačí?" "Co když mě někdo zklame?" „Měla bych udělat ještě tohle a tamto.“

A tak jsem i běžné věci nafukovala do obrovských balvanů, místo aby byly jen kamínky.
 

Stala jsem se šéfkou, která neuměla být šéfem

Díky své tahounské povaze jsem ve své kariéře brzy vystoupala až na vrchol a stala se vedoucí/manažerkou týmu. Na první pohled úspěch, ale uvnitř jsem byla pořád ta malá holka, která musí všem dokazovat, že má na víc.

Byla jsem přísná šéfka. Ego až na půdu. Perfekcionistka, která očekávala stoprocentní výkon a neuměla odpouštět chyby. Používala jsem stejná slova, která kdysi byla pro mě: „No dobrý… ale mohlo by to být lepší.“

Zpětně si uvědomuji, jak často jsem pod tlakem výkonu potřebovala lidi kolem sebe, jejich pocity, limity, podporu. Jako bych se bála, že když povolím, všechno se zhroutí. Jenže to, co se zhroutilo, jsem byla nakonec já.

Stala jsem se izolovaná a osamělá, i když jsem měla kolem sebe plno lidí. A čím víc jsem dřela, tím víc jsem se ztrácela sama sobě.

Ne vždy úspěch neznamená radost.

Zlom přišel nečekaně, plíživě před více než osmi lety, kdy jsem ze dne na den už nemohla nic, onemocněla jsem těžkou depresí a zároveň profesním vyhořením.

A to byl definitivní konec mojí jedné životní etapy.
Najednou jsem se musela naučit odpočívat, nedělat nic, protože to moje tělo vyžadovalo. Musela jsem svůj život začít stavět znovu od základů. A upřímně? Neměla jsem v té době vůbec žádnou jistotu, že to zvládnu.

Jsem vděčná, že mi nejbližší dali čas, prostor a lásku, abych se znovu mohla stát „já“.

Z extrému do extrému

Po uzdravení, které trvalo déle než 1 rok, jsem na čas spadla do druhého extrému. Z perfekcionismu jsem sklouzla do totálního flegmatika. Bylo mi všechno tak trochu jedno.
A i když se zdálo, že je to „lepší“, nebylo. Byla jsem jako kyvadlo, z jednoho extrému do druhého.

Trvalo to další 2 roky, než jsem se začal vracet zpět k normální verzi „já“.

Nová verze „já“

Pokusy a omyly, pády, ale i malá vítězství a zrcadlo společnosti, mě naučily být lepší verzí sebe, být sobě i pro druhé dobrým parťákem bez nutnosti neustále tlačit na výkon a dokonalost.
Také jsem se naučila říkat „ne“, když potřebuji, dovolit si lidskost a omylnost nejen u sebe, ale i u druhých. Detaily už pro mě nejsou prioritou za každou cenu. Důležitější je pro mě autenticita, zdraví a dobré vztahy.

Nepotřebuji vyhrávat. Být stále ve "hře" a zúčastněná, je mnohem víc!

Co mi pomáhá se znovu neztratit?

Připomínám si, že chyby jsou součástí cesty.

Už tolik nesrovnávám sebe ani ostatní.

Učím se brát věci s větším nadhledem.

Ocením se i za malé věci a za to, že se umím zastavit a nadechnout.
 

S hlubokým a vědomým dýcháním si stále opakuji dokola:

„Moje hodnota nezávisí na výkonu.“

„Neúspěch je lekce, ne konec.“

„Nemusím být nejlepší, abych byla dost dobrá.“

„Dělám věci, jak nejlépe umím, a to mi stačí.“