Samota versus osamělost: Když v neděli večer zůstanu jen já

Zase jsem sama

Neděle večer. Čas na střídání v pěči o děti. V předsíni zůstává ticho, batohy jsou pryč, dětský smích dozněl a dveře zaklaply. Moje děti odešly k jejich tátovi a já zůstávám v bytě sama, kde se ozývá jen tikot hodin a můj vlastní dech. Ty první hodiny po jejich odchodu jsou pro mě vždycky nejcitlivější.

Dívám se na jejich prázdné postele a někdy mám tendenci přehánět – uklízím, pracuji, telefonuji druhým, sjíždím sociální sítě, prostě dělám cokoliv, jen abych nemyslela na tu prázdnotu. Ale později večer stejně to ticho přijde.
 

Ticho někdy bolí

Zažila jsem i období, kdy jsem na tom byla mnohem hůř. Byly roky, kdy mě těžká deprese srazila na kolena a tyhle večery, kdy děti odešly a ticho se rozlilo po bytě, byly pro mě téměř neúnosné.

Ano, měla jsem kolem sebe lidi, kteří mi chtěli být nablízku. Rodiče, sestru, pár přátel. Ale víš, jak to někdy bývá, ne vždy nás okolí skutečně pochopí, i když nás mají rádi. Ne vždy říkají, co potřebujeme slyšet. Někdy jen mlčky přihlížejí, protože nevědí jak pomoci a nebo utíkají, protože i pro ně je bolest druhých těžká.

V ty nejtěžší dny mi volali, tahali mě ven a ukazovali, že i když děti nejsou doma, já tu pořád jsem a mám tu své místo a nejsem bezcenná.

Síla dětí

Už pár let nejsou děti fyzicky stále vedle mě, jejich přítomnost ale cítím. Často se mi vybaví slova, kterou mi řekly před odchodem: „Mami, je to jen týden, máme tě rádi!“ Nebo zpráva, kterou mi někdy pošlou: „Mami, těšíme se na tebe!“
To jsou ty malé věci, co mě drží, když se propadám do osamělosti.
 

Kočky jsou terapeuti

No a pak tu mám svoje chlupaté terapeuty. Sedím na gauči, nechávám myšlenky bloudit a cítím, jak na mě padá tíha dne, a v tom se ke mně přitulí jedna z mých koček. Všimnou si všeho, vycítí, kdy jsem křehká. Přinesou mi klid, který někdy marně hledám u lidí.

Kočky mě nutí být přítomná. Přítomná tady a teď. Stačí jeden jejich pohled, předení, teplo jejich srsti, a na chvíli se cítím, že nejsem úplně sama. Ani ony, ani já.

Vlastní bezpečné místo
 

A když to na mě padne úplně, zapaluji si svíčku, vytahuji tarotové nebo karty s afrimacemi a ptám se sama sebe: „Co potřebuji slyšet?“ Tahám jednu kartu po druhé, nechávám je na sebe působit a s každou z nich si pomalu čtu nahlas, soustředím se na dech a přijímám to, co mi přinášejí.

„Mám právo na všechny své emoce, i na smutek.“
„Jsem tu pro sebe. Jsem dost.“
„Každý den, kdy dýchám, je krok k lepšímu.“
„Samota mě učí růst, i když někdy bolí.“
„Vše, co hledám, už mám dávno uvnitř sebe.“

A když ani to nestačí, najdu útočiště ve filmech:

• Jíst, meditovat, milovat, připomínka, že hledání sebe sama začíná ve chvílích osamění.
• Deník Bridget Jonesové, pro ty chvíle, kdy je lepší se smát vlastním přešlapům.
• Pod Toskánským sluncem, protože i rozpadlé sny se dají přestavět na něco krásného.
• Divoká (Wild), o tom, jak někdy musíme projít lesem bolesti, abychom se našli.

Pro vás, kteří v mém příběhu poznáváte sami sebe

Možná právě prožíváte to samé. Možná znáte ten pocit, že svět jede dál, ale vy stojíte na místě. Chci vám říct, že vím, jak vám je.
Nečekejte, až vás to úplně pohltí. I když to někdy bolí a sotva se dýchá, pamatujte:

„Po každé noci přijde ráno a ze tmy vzejde světlo.“

A když to nevidíte teď, zkuste si najít svoje malé kotvy. Můžou to být děti, přátelé, zvířata, rituály nebo slova na kartách.
Věřím, že každý z nás má v sobě ten tichý maják, jen někdy potřebujeme chvilku ticha, abychom ho znovu zaslechli.

Opatrujte se!
S láskou Tony