Když se štěstí stává povinností

Chytila ​​jsem se do pasti 

Jedno ráno, jsem se probudila a necítila nic. Žádnou radost, žádnou bolest, jen prázdno. Slunce prosvítalo skrze závěsy, káva voněla na stole, ale já jsem se jen dívala do šálku, jako by v něm bylo něco víc než jen černá tekutina.
Vždycky jsem byla tak usměvavá. Ta, co říká, že všechno bude dobré. Že to, co nás potká, má svůj důvod, a že stačí myslet pozitivně. Jenže co když ne? Co když pozitivita někdy není odpovědí, ale pastí?

Svět, kde není prostor pro smutek

"Musíš myslet pozitivně!" „Vesmír ti chystá něco lepšího!“ „To přejde, usměj se!“

Slyšeli jste to už někdy? Možná stokrát, tisíckrát. Sama to často říkám. Protože tak to přece má být. Svět nepatří těm, kdo si stěžují, ale těm, kdo se umí nadechnout, zvednout hlavu a jít dál.

To ráno se něco změnilo.

Jen jsem stála v kuchyni, držela hrnek s kafem a dívala se z okna. Nebylo mi dobře, ale nahlas bych to nikdy nepřiznala. Předstírat radost a optimismus se pro mě stalo tak přirozené, že jsem zapomněla, jaké to je být smutná a dovolit si to.
Začalo mi být špatně z té mé hry na štěstí.

i Tým autorů Calmory

Když se úsměv stává maskou

Znáte ten pocit, když musíte být v pohodě, i když nejste? 
Nesmět říct nahlas, že se vám něco nedaří, protože jsou lidé, kteří jsou na to říct horší?
Já ano.
A tak jsem se dál usmívala, hrála svou roli „té silné“ a popírala realitu.
Nechtěla jsem nikoho zatěžovat. Přátelé měli své starosti, rodina měla dost vlastních problémů av práci očekává, že budete profesionální.
Moje odpovědi byly, že „je to dobré, zvládám to.“
Jenže uvnitř se něco hromadilo. Voda za přehradou stoupala. A pak jednoho dne hráz povolila.
Nevím přesně, kdy se to stalo. Možná to bylo, když jsem se po dlouhém dni vrátila domů a zjistila, že mě nic netěší. Možná to bylo to ráno, kdy jsem se nemohla donutit vstát z postele. Nebo v momentě, kdy mi kamarádka napsala „Jak se máš?“ a já nemám sílu ani odpovědět.
Bylo to jako pomalé vytrácení sebe sama. Dělala jsem všechno, co jsem měla, chodila do práce, mluvila s lidmi, plnila povinnosti, ale zároveň jsem měla pocit, že to nejsem já.
Byly dny, kdy jsem jen bezmyšlenkovitě projížděla sociální sítě, abych se nemusela konfrontovat se svými pocity.
Jiné dny jsem se snažila být aktivní, výlety do hor, joga, knížky o seberozvoji, ale nic z toho mi nepřinášelo úlevu. Nic mě nelze vrátit zpět k sobě.

Jednoho večera, když už jsem nevěděla, co dál, udělala jsem něco, co jsem dlouho odkládala. Vzala jsem telefon a zavolala mojí nejbližší kamarádce.
Dlouho jsem jen mlčela. A když se zeptala, co se děje, řekla jsem poprvé pravdu:

"Já nevím. Já už prostě nemůžu."

Neříkala mi, že mám být silná. Nepřesvědčovala mě, že všechno bude dobré. Jenom tam byla. 
 

i Tým autorů Calmory

Když se vše rozpadne, je ten správný čas na budování nového

A tím vše začalo.
Postupně jsem si dovolila být slabá, unavená, smutná. Přestala jsem se omlouvat za to, že se necítím dobře. A začala jsem hledat cestu zpět k sobě.

Pustila jsem si film, který mi vždycky připadal dojemný. Tentokrát jsem se v něm ale viděla. A pak už jsem jen plakala. Nekontrolovaně, ne potichu. Jen jsem seděla a dovolila si to.
A s každou slzou jsem cítila, že se něco uvolňuje. Že možná to, co potřebuji, není další motivační citát, ale jen dovoluji svému tělu, aby řeklo, co cítím.

Ale co teď? Plakat donekonečna nešlo. Po vyplavení emocí přicházela vyčerpanost. Ticho. A pak ta známá prázdnota, která se mě snažila znovu pohltit.
Začala jsem hledat způsoby, jak se neztratit. Jak neupadnout zpátky do masky falešného úsměvu, ale zároveň se neutopit ve vlastní smutku.
Věděla jsem, že někomu pomáhají afirmace – slova, která dávají pocit klidu, jistoty, připomenutí, že všechno má svůj čas.
Nebyla to moje cesta, alespoň ne tehdy. Ale přesto jsem vnímala, že druhý mohou fungovat. Že jsou lidé, kterým opakování jednoduchých vět pomůže ukotvit se, dýchat, vnímat přítomnost.

Možná jsem v tu chvíli neměla vlastní metodu, jak se cítit lépe, ale pomalu jsem začala zkoumat, co mě funguje. Co by mi dalo pocit, že mám nad něčím kontrolu, že se nemusím pořád jen přizpůsobovat okolnímu tlaku.
Občas to bylo něco malého – teplý čaj, procházka bez sluchátek, chvilka, kdy jsem jen seděla a sledovala svět kolem. Občas jsem si přečetla větu, která mi dávala smysl, ale nesnažila jsem se ji vnutit jako univerzální pravdu.
A někdy jsem prostě jen dýchala a nechala svět být takový, jaký je, prostě přítomný.
A tím jsem začala nacházet cestu zpátky.

Tohle je jeden způsob, který mnoha lidem pomáhá cítit se lépe.
Možná pomůže i tobě, nebo si najdeš úplně jiný, a je to naprosto v pořádku.
Hlavní je jedno:

„Naslouchej sám sobě. Tvůj vlastní návod už v sobě dávno máš!“

Pomalu dýchej a věty čti nahlas:

"Dovoluji si nebýt v pohodě"
"Dovoluji si prožívat všechny své emoce."
"Nemusím být neustále šťastná/ý, abych byl/a v pořádku."
"Smutek není slabost, ale součást mé síly."
"Můj život je skvělý, i když není vždy veselý."
„Přijímám život takový, jaký je, se vším, co přináší.“
 

Je v pořádku nebýt vždy v pohodě. Být šťastná není povinnost.

Dnes se na sebe dívám jinak. Už si dovoluji cítit smutek, vztek i frustraci, protože to není slabost, je to lidskost.

A lidskost je mnohem cennější než falešný úsměv.