Duševní zdraví v moderním světě: Proč je tak těžké říct si o pomoc
Dnes se všude mluví o tom, jak důležité je pečovat o duševní zdraví. Ale přiznám se, sama jsem to dlouho neuměla. Nosila jsem to v sobě a říkala si: „Zvládneš to". A přitom jsem si přála, aby někdo věděl a viděl, že to nezvládám. Proč je pořád tak těžké říci „Potřebuji pomoc"? A proč to někdy bylo víc než samotný problém?
Když jsem pořád jen „silná“
Jsem ten typ člověka, který si roky opakoval: „Hlavně buď v pohodě.“ V práci, doma, mezi přáteli. A tak jsem se snažila být silná. Ta, která všechno zvládne a všechno vyřeší. Ale pak jednoho dne přišel zlom. Začala jsem cítit, že už to dál nejde. Unavená. Bez motivace. Ráno jsem vstávala a přála si, aby byl klid. Jenže místo klidu jsem si dál nasazovala masku „vše je v pořádku“ a dál tlačila káru. Až to jednou přeteklo.
Když si něco držíš v sobě příliš dlouho
Možná to znáte taky. Snažíte se fungovat, i když vevnitř už dávno nemáte sílu. A pak přijde den, kdy nemůžeš, že už to dál nejde.
Mně pomohla „obyčejná“ věta, kterou jsem konečně řekla kamarádce: „Necítím se dobře, můžu ti to říct?“ A najednou jsem cítila úlevu. Možná to bylo poprvé po dlouhé době, kdy jsem přestala předstírat. Až tehdy mi došlo, jak moc jsem to celé dusila v sobě.
Proč máme pořád pocit, že musíme zvládat všechno sami?
I když se o duševním zdraví píše všude, hluboko v nás zůstává pocit, že „něco nevydržet“ znamená slabost. Možná nás to naučilo okolí, možná rodina. Ale někdy jsme na sebe prostě přísní víc, než musíme. Já to v sobě cítila dlouho.
„Nezlob, nebreč, zvládni to!“
A tak jsem zvládala, až do chvíle, kdy už to prostě nešlo.
Když si dovolím říct si o pomoc
Dnes už vím, že když řeknu: „Nezvládám to", není to slabost. Je to krok, který mě vrací k sobě. Učím se to pořád mít ráda i ty chvíle, kdy nejsem na vrcholu sil.
Začala jsem chodit na terapii. Mluvím s lidmi, kteří mě znají a podporují. Už si dovoluji cítit, i když to někdy znamená být především zranitelná.
Můj malý rituál, když na mě „padá svět“
Když mám dny, kdy na mě všechno doléhá, pomáhá mi:
- Sednout si na chvíli sama se sebou.
- Zavřít oči a pár minut jen dýchat.
- Položit si ruku na srdce a říct si: „Mám právo cítit se tak, jak se cítím".
Je to taková kotva. Moje připomenutí, že v tom nejsem sama.
A na závěr?
Nebudu tvrdit, že jsem to všechno vyřešila. Učíme se celý život. Ale už vím, že nejsem slabá, když si řeknu o pomoc. A že není nutné všechno zvládnout „na sílu“. Možná právě v té chvíli, kdy si dovolíme zpomalit a otevřít se, začíná cesta zpět k sobě.
S láskou posílám moje osobní afirmace – přítomné uvědomění:
Moje osobní afirmace, když si potřebuji dodat klid:
- „Mám právo nebýt v pohodě každý den.“
- „Dovoluji si cítit vše, co ke mně právě přichází.“
- „Pomalu dýchám a dávám sobě prostor.“
- „Můj klid nezávisí na tom, co si myslím druzí.“
- "Když potřebuji pomoc, vím, že si ji mohu říct."
- „Jsem dost dobrá i ve dnech, kdy se cítím slabá.“
- „Zasloužím si lásku, i když nejsem dokonalá.“
Antonie Straková
Antonie je žena, která zná sílu lidských příběhů, a nebojí se o nich psát. Prošla si cestou pracovního vyhoření, samoty i hledání rovnováhy mezi péčí o druhé a sebe samu. Je mámou, která žije se svými dětmi ve střídavé péči, partnerkou, přítelkyní i ženou, která někdy neví, jak dál. Ale právě tahle opravdovost dává odvahu otevřít témata, která ostatní často skrývají za úsměvy. Sama říká, že psaní je pro ni způsob, jak si věci pojmenovat nahlas a možná pomoci i ostatním cítit se méně sami. V textech Antonie najdete upřímnost, nadhled i motivaci, že i ze dna se dá znovu vstát. Věří v sílu přátelství, lásky a obyčejných rituálů, které pomáhají zvládat každodenní realitu.
