Vyprávějte svým synům příběhy, potřebují to

Můj syn Luky má nejraději ty, které zavání nějakou tou rošťárnou. Tak si asi umíte představit jeho nadšení, když jsem mu poctivě vyprávěl o tom, jak jsme s kamarádem u nás na chalupě v jižních Čechách vyráběli zápalné směsi, měli u lesa střelnici, na níž jsme stříleli do starých televizí nebo jsme házeli nožem. Tyhle historky zbožňuje, ovšem dost často k nelibosti mé ženy.

Kluci přímo hltají příběhy z otcova života

Asi každý chlap takové příběhy ze života má, tak proč je nevyužít a neaplikovat jako výchovný nástroj. V naší rodině jsem na vymýšlení a příběhy hlavně já. Těch pohádek, co jsem vybájil, když byly děti malé. Milovaly hru na 3 slova, která si vymyslely a já z nich musel sestavit příběh. Občas mě odrovnaly svými nápady, třeba tehdy, kdy Luky střelil od boku slova kombajn, mars a lentilka. To byl pak příběh jak víno.

Jířa z Goodmanů se synem Vaškem „cestovali“ po planetách. Za ty roky se z nich stali významní vesmírní objevitelé. Jejich traktorová planeta osídlená zrezlými zemědělskými stroji je legendární.

Moje děti měly rády vyprávění o táborech, kam jsme s manželkou jezdívali. Všechny ty historky z etapovek, táborových soutěží, bojů mezi harcovnickými skupinami. To pro ně bylo poutavé vyprávění. A co teprve vzpomínky na noční hry z woodcraft tábora na Bukovině, to bylo vzrůšo.

„Tati, jak jsi na tom s morseovkou?“ zeptaly se mě ratolesti. No, sáhl jsem si do svědomí. Dnes už to není moc růžové, ale tenkrát za mladých let jsem v ní fakt válel. Oddíl jestřábů mně v tomto ohledu dal opravdu hodně. Mé děti dodnes na táborech používají dvacet let staré kartičky, které jsem si vyrobil. Jsou na nich šifry, zdravověda apod.

Dneska si můžete každou informaci najít na internetu. Je to super, že děti dnes nemusí drtit kvanta různých dat, ale zase ta kmenová moudra předávaná lidovým vyprávěním měla své neopakovatelné kouzlo. Kdo znal příběhy, měl moc. To se dnes bohužel vytrácí.

Tátové jako šamani nové doby

Právě my, otcové, tvoříme mužský rodinný kruh a svému synovi předáváme dál své zkušenosti. Možná si myslíte, že to, co říkáte, kluky nezajímá, ale to se mýlíte. Doslova hltají každé vaše slovo. Vím to, protože mám Lukyho a ten je toho živým příkladem. Skáče mi do vyprávění otázkami na to, jak to tam a tam tehdy vypadalo, jestli náhodou neznám výrobní postup dávno nevyráběného modrého skla atd. Zkrátka ho zajímají příběhy, které mu vyprávím.

S přibývajícími roky jsou naše rozhovory mnohem delší a tematicky náročnější. Prostě probíráme život. Už naťukáváme témata jako ženy, láska, vztahy, ale taky třeba šikana ve škole. Všechny příběhy a zkušenosti, které k probíraným tématům mám, jen čekají v mé paměti, až je budu moci použít.
Všichni jsme si v životě zažili chvíle nahoru a dolů, šplhání na vrchol i pád na dno. Tak to zkrátka chodí. A je skvělý, že to teď můžeme těm našim klukům všechno říct, předat, podělit se o to. A oni na to čekají. Však kdo jiný než táta by měl tohle se synem probírat? Stud a strach odhoďte stranou, buďte upřímní, otevření a hlavně respektující.

Vy ty příběhy už máte a je důležité je synovi říct. Vystihněte tu správnou chvíli a nerušené místo. Jste přece chlapi, tak se ničeho nebojte a jděte do toho.

Oheň je k otevření diskuze ideálním místem

Můj Luky stále více vnímá takovou tu pravou chlapskou náladu. Moc si užívám, když jsme spolu sami dva. Neznamená to, že by nám to doma se ženou a dcerou nefungovalo, ale tohle je jiné. Chlapi prostě potřebují svůj mužský kruh.

Pokud nevíte, jak na otevření diskuze se synem, zkuste si pomoci ohněm. Společně ho nachystejte, zapalte a pozorujte, jak dřevo prohořívá a nechte se naladit na klidné plápolání plamenů. Vyčkávejte a začněte mluvit do ohně, ne k synovi. Může to vypadat třeba takhle, když jsem vyprávěl já: „Seděli jsme tenkrát na pasece u ohně. Místním lesákům jsme vypomáhali s odklízením stromů a večer jsme se nestihli vrátit do vesnice. Měsíc byl v úplňku jako dnes. Společně s námi seděli i mladší harcovníci mezi 12 až 14 lety. Nám nejstarším bylo tehdy 17 let. Seděli jsme a netušili, že důsledkem amnestie Václava Havla bude skutečnost, že se propuštění vězni začnou vracet domů přes les, v němž jsme se utábořili. Hlídali jsme klidně pochrupující mlaďáky a těch vězňů jsme za noc viděli stovky.“ Uvidíte, že se mladej za chvíli chytí slovy: „To mi jako tvrdíš, že kolem vás v noci putovali vězni? To je snad vtip. Co zbraně, měli?“ A to je vaše chvíle, dialog právě začal a příběh už se usazuje v mysli vašeho syna.

Co přechodový rituál, tati, měl jsi ho?

Luky na to zapředl hovor, protože sám nedávno podstoupil přechod z dítěte do puberťáka. Já jsem nic takového nikdy nezažil, a proto jsem si moc přál, aby to můj syn měl. Ale vlastně když se nad tím zamyslím, něco jako přechodový rituál jsem vlastně zažil, tak si ten příběh přečtěte.

Odehrálo se to v době, kdy shořel můj Pifík. S mým kamarádem Lukášem jsme se v pubertě rozhodli, že už nejsme malí, a tak by to chtělo něco, čím to stvrdíme. Tehdy jsme se dost zabývali fungováním různých hořlavin, a nápad byl na světě. Dohodli jsme se, že z Merkuru postavíme velký auto, místo řidičů použijeme plyšáky a mým nejoblíbenějším byl lvíček Pifík. Do auta jsme nasypali zápalnou směs a pak přidali zapálený doutnák. Takto upravené auto jsme poslali dolů z příkrého kopce v naší ulici. Auťák po chvíli vzplál, a tím shořela i naše klukovská léta. Náš přechodový rituál.

Máte nějaký podobný příběh z mládí? Vsadím se, že jo. Tak se nestyďte a řekněte ho synovi.

 Je jedno, jestli vaše vzpomínky detailně odrážejí tehdejší realitu nebo ne. Podstatný je pouze váš pocit a to, jak chcete příběh svému synovi předat. Mám rád frázi: „Neničte si své příběhy pravdou.“ Já za sebe dodávám: „Podstatné je, že plamínek zájmu v srdci vašeho syna už plápolá.“