Ukotvení pravidelných denních rutin a rituálů

Všichni ty denní rutiny potřebujeme

Ať jsme chlapi šťastně ženatí, nebo rozvedení. Ve vztahu, s rodinou, nebo sami. Osamělí nebo vedeme bujarý společenský život. Bez pravidelných rutin nám tak nějak ten život protéká mezi prsty. Pro někoho mohou být cestou z osamělosti, pro někoho cestou k vlastní samotě a cílenému času pro sebe a se sebou.

A je to hlavně nedostatek času, který nám pro sebe často chybí. Vyfouknout z toho běhu v kole, zavřít dveře, nebo se nadechnout pod korunami stromů v parku. Vypnout a nemyslet na okolí, rodinu, vztah či práci. Ranní kávička, cigárko, mobil, instáč, fotky, videa, … a už to jede. A jsme tam, kde to nemá být. Podle mě teda.

A co kdyby se ty chvíle, kdy jsem sám se sebou, kdy mě nikdo neprudí a neotravuje, využil k zavedení něčeho pravidelného. K zavedení něčeho, co mi bude pomáhat trvale na těle i na duši?  „Zabít tzv. dvě mouchy jednou ranou?“

Taky se nemůžeš donutit pravidelně cvičit?

Klasická otázka, která je aktuální od února do prosince. Když opadnou ta novoroční předsevzetí. Tady se budu zaměřovat spíše na mužskou část populace, protože si myslím, že my chlapi to vnímáme tak trochu jinak, než ženy.

Každodenní pohled do zrcadla, napumpování bicáků, zatáhnutí břicha a dechu a pak výdech. A to všechno 100x a máme postavu jako víno. Ha ha. Pak na gauči dvě ranní kafíčka, zkouknout nové cviky na instáči, nakopírovat si několik nových odkazů na cvičící sestavy do poznámek do mobilu. Protože tyhle cviky už budu přeci stoprocentně cvičit a začnu hned zítra. Jako chlapi, dopamin maká, fakt dobrej pocit.

Jenže druhý den to samé, jen s tou změnou, že jsem na sebe víc a víc naštvanej, protože jsem to zase nedal. Takový ten začarovaný kruh. Známe asi všichni, co? Prostě hlava by chtěla, tělo to potřebuje jako sůl, ale pořád nám něco brání do toho jít naplno. Pravidelně. Rutinně.

Také to znáte? Ty výmluvy:

• „Ale když já to ráno nezvládám, stihnu jen kafe a letím.“
• „Mě všechno bolí.“
• „Už mám všechny cviky vybrané, ale nevím kde začít.“
• „Vždyť cvičím, minulý týden naposledy jsem šel benč.“
• „Není čas, není čas, není čas.“

Vykašli se na dálkový pochod, udělej jen malý krok

Obdivuji lidi, kteří dokáží nějakou tu rutinu vůbec v životě dodržovat. Překonat to nepohodlí, tu blbou náladu a jdou každý den do toho. Protože oni velmi dobře vědí, že taková denní rutina nebo rituál jim pomáhá k lepší psychické pohodě, nějaké životní cestě a pomáhá jim to stát pevněji nohama na zemi. Jak se říká:

"Ve zdravém těle, zdravý duch"

Znám řadu chlapů, kteří se k těm rutinám doplazili a přes útrapy vlastní nepohody došli. Jako většinou to nebyla žádná sranda. Vždy to mnohokrát vzdali, ale obdivuji je, že znovu začali a vydrželi.

Na internetu, v chytrých knížkách, na sociálních sítích jsou stovky a stovky chytrých rad a nápadů. Jak si takové pravidelné cvičení poskládat. Jakou mobilní aplikaci využívat a která z nich absolutně maká. Ale proč to nikdy nevyužijeme a ty rady tak vyšumí? Osobně si myslím, že je to proto, že je toho na výběr strašně moc. Naše mozky jsou už přeplněné a nevíme, čím začít. Jaký cvik je ten nejlepší, jaké opakování a doba pro cvičení nejvhodnější. Jestli cvičit, protahovat se, skákat, tak či onak.

A protože my muži jsme tvorové společenští, vždycky nám funguje, co dělají kámoši z hospody, z klubu nebo party. Kamarádům věříme, jim to přeci funguje, tak to bude fungovat i mě. A proč vlastně ne? A o čem to mluvím? Tak několik příkladů za všechny, jaké rituály a rutiny fungují mě, mým kamarádům a známým.

Vlastní sestavu cviků cvičí už 50 let

Mám známého, kterému je dnes skoro osmadesát let. Chodí bez hole, jistý krok. Samozřejmě už zobe prášky na všechny ty možné neduhy, včetně prostaty, ale čas na volejbal si s kámošema každý týden udělá a občas i na to pivko zajde. Volejbal v osmdesáti? Klobouček dolů. A to nebyl nikdy žádný vrcholový sportovec. Ale úředník v terénu.

Petr má už 50 let sestavu cviků, napůl protahovačka, napůl jóga a sokolské cviky dohromady. Dřív tu sestavu dal za 10 minut a bylo hotovo, dneska to pod dvacet minut nedá. Ale co, hlavně, že jí dá. A těch 20 čistokrevných kliků, … Přiznejme si pánové, kdo je dneska dá i v padesáti ?

Když si to představíme. Každý den 20 minut cvičení. Dejme tam dřepy, kliky, sklapovačky, protahování na záda a nohy, zvedání nohou, cviky v kočce a všemožné to kroucení dokola. Nic složitého. Ale dělá to každý den. Každý den!

A co je důležité, má to pořádně ukotvené v čase. Cvičí vždycky před ranní kávou. Vždycky, bez vyjímky. Dá si vařit vodu na svého ranního turka (turecká káva, mimochodem také rituál) a jde si zacvičit. Tj. představte si to. Vezmete umletou voňavou kávu, jednu lžičku do skleničky. Pak nalijete vodu do konvice a cvaknete ohřev. A to je ta kotva. V tu chvíli má čas, než se pak uvařená voda zklidní a vychladne jak je potřeba. V průběhu cvičení si kávu zalije a cvičí dál. To je ten pravý čas na jeho denní cvičení. Cvičí každý den.

Procházku pro noviny nahradila procházka pro křupavé ranní pečivo

Miluji ranní křupavé pečivo. Je jedno jestli je to rohlík, chleba nebo makový koláček. Prostě ta vůně a čerstvá chuť. To je extáze. Věřím, že to máte většina podobně. Další kamarád má na pečivu založený svůj ranní rituál. Vstává brzo, i kvůli práci. Dřív chodil pro tištěné noviny, dnes vyráží na svou trasu za čerstvým pečivem. Zprávy má už v mobilu.

A díky tomu, že má ráno díky brzkému vstávání čas, udělal si pravidelnou rutinu a chodí pořád stejnou trasu. Tam i zpátky. Dohromady tak každý den dá 6 kilometrů. Popovídá si s pejskařema, zkontroluje stromy po cestě, občas sebere nějaký ten odpadek a vyhodí ho do koše. Zjistí novinky. Je to i taková sociální sonda do života okolí a komunity. Potkává každý den stejné lidi. Znají se. Starají se o své trasy a mají je rádi.

Každý den, před tím, než se zakousnou do čerstvého pečiva. A je jedno, jestli svítí slunce, mrzne, prší nebo sněží. Na věšáku v chodbě má připravený pršiplášť, deštník a vhodné boty. Vyrazí vždycky. Je to jeho součástí. Pečivo, to je jeho kotva.

50 kliků v koupelně po holení

Další kamarád, můj trenér karate, cvičí každý den v koupelně 50 kliků. Opřený o zeď nebo umyvadlo v úhlu 45 stupňů. Takže jsou to takové ty lehčí kliky. Už mu to letí na padesátku a jede to každý den, co ho znám.

A jeho kotva je čas od klapnutím dveří do koupelny, dle jeho slov „zjištění, že ještě žiju“ a pozdravení „toho cizího pána v zrcadle“. Až po oholení strniště. Mezi tím si loupne těch 50 kliků a vůbec už o tom nepřemýšlí. Má to zažité stejně jako holení, česání vlasů nebo čištění zubů. Jeho tělo a hlava už to bere jako samozřejmost.

50 stažených zadků během čištění zubů

Asi každý víme, co je pánevní dno. Chlapi vědí, že prostata umí také slušně potrápit. A tak chytré poučky nám říkají, cvičte si to pánevní dno, stahujte si tu řiť a zadek. Pak vás ta prostata nebude tak trápit. No jo no. Ale kdy co? Prostě v době, kdy si čistíte ráno zuby. V tomto případě je kotva chvíle ranního čištění zubů. Ať už ve stoje u umyvadla nebo ve vaně. To je na vás, jaký máte rádno čistící rituál. Ale počítejte přitom do padesáti, pomalu. A sevřete při tom vždy zaduli a zatáhněte břicho a pánevní dno. Každý den 50x. Vaše zuby budou čisté jako mromor a vy chlapi budete mít zpevněnou postavu a v posteli vydržíte o kousek déle ;-)

Udělat jen krok, ukotvit a vydržet

Z těch několika málo příkladů vím sám za sebe, že to jde. Je potřeba zvolit jen to, co člověk v hlavě a v těle zvládne. Žádné mistrovské výzvy (ty možná příjdou pak samy od sebe). Ukotvit činnost k nějakému pravidelnému dennímu okamžiku. Od čištění zubů, holení, oblékání, cestě do práce či z práce. A pak vydržet, zatnout zuby. A klidně si i na sebe zařvat: „To dáš ty pitomče, ne abys to vzdal, ty vole“. A ono to najednou půjde.

A když si takovýchto denních rutin pomalu vytvoříte a ukotvíte víc, vytvoříte takový svůj systém, najednou vám to bude v té hlavě pracovat lépe a s pocity na těle i na duchu to bude také podstatně lepší. Zkuste to. Já mám výše uvedené rutiny odkoukané od kamarádů, vyposlechnuté v hospodě či v partě. Zkuste třeba výše uvedené, nebo schválně nahoďte u piva řeč, jaké rutiny mají vaši známí. A věřím, že jich bude slušná řada.