Jsem žena, ne robot. Síla ženských cyklů jako cesta zpět k sobě

Někde jsme se odpojily od ženské podstaty. Přestaly jsme vnímat, že jsme cyklické – ne jako slabost, ale jako obrovskou sílu. Tahle síla nás dnes ale spíš vyčerpává, protože ji potlačujeme.

Je čas si přiznat, že žijeme v mužském světě výkonu, který nám nenáleží. A že návrat k vlastní cykličnosti je možná to, co nás konečně znovu „dobije“.

Ztracená moudrost – kde jsme přišly o cykly

Naše prababičky věděly, že ženský svět není o tom jet pořád na 100 %. Znaly chvíle, kdy bylo potřeba dřít na poli nebo při sklizni, ale taky věděly, kdy přijde období ticha a klidu. Nebyly na to samy. Draly peří, praly prádlo u řeky, sedávaly spolu a mluvily. Sdílely radosti i starosti, vyprávěly si o těle, o porodech, o mužích, o životě.

Dívky vyrůstaly obklopené ženskou komunitou. Měly před očima ženy, které jim ukazovaly, jak žít v souladu s rytmem přírody i vlastního těla.

A nebyly to žádné „ezokecy“, prostě běžná součást života.

Každá žena věděla, že jsou dny, kdy zvládne postavit stodolu, i dny, kdy potřebuje jen sedět u kamen a mlčet.

Kdy zmizel ženský kruh?

Jenže tenhle „kruh“ se někde přetrhl. S příchodem průmyslové revoluce jsme se odpojily od přírody a místo toho se napojily na tovární píchačky a budíky. Žena najednou neměla čas na své tělo, protože na ni čekala šichta v továrně a pak další „šichta“ doma. Místo sdílení příběhů mezi ženami přišel tlak na výkon a přežití.
Místo rituálů a učení dcer o ženském těle zůstalo jen „musíš vydržet“. Ženská moudrost zmizela za dveře továren, a s ní i přirozený respekt k cykličnosti.

Rovnoprávnost, ale za cenu přizpůsobení

Pak přišel feminismus a otevřel ženám dveře do světa, který byl do té doby výhradně mužský. Najednou jsme mohly studovat, podnikat, být svobodné. Jenže jsme si k té svobodě vzaly i mužská pravidla.

Začaly jsme fungovat lineárně, bez výkyvů, v tempu, které není přirozené ženskému tělu. Dnes žijeme v systému, kde se očekává, že budeme jet naplno každý den, a to bez ohledu na to, co nám naše tělo říká.

Možná nám dnes nechybí síla. Možná nám chybí zpomalení a naslouchání tomu, co se nám snaží říct naše babičky skrze šeptající krev i padající listí.

A na závěr...

Možná ti to teď dává větší smysl, proč tě některé dny všechno baví a jindy máš chuť vypnout telefon a zalehnout pod deku. A to je v pořádku. Možná je čas přestat být na sebe přísná a podívat se na sebe novým pohledem.
Protože každá z nás může znovu najít cestu zpět. Ne cestu ke starým povinnostem, ale ke svému rytmu. K ženské moudrosti, která se nedá měřit podle výkonu, ale podle pocitu naplnění a klidu.

Tak co? Začneš příště poslouchat, co ti tělo šeptá?

i Pixabay

Rituál pro návrat k sobě: Ztišení a zpomalení

• Najdi si klidné místo, kde tě nebude nikdo rušit.
• Zapal si svíčku nebo si připrav teplý čaj.
• Zavři oči a polož si ruce na srdce nebo na podbřišek.
• Pomalu dýchej a vnímej, co se děje uvnitř – bez hodnocení.
• Řekni si v duchu: „Dovoluji si zpomalit a být teď a tady.“
• Až ucítíš, že se dech zpomalil, poděkuj svému tělu, že tě provází.

Afirmace pro každý den

•  „Je v pořádku zpomalit.“
• „Můj klid je základem mé síly.“
• „Dovoluji si být v souladu s vlastním rytmem.“
• „Jsem žena a ctím svůj vnitřní čas.“
• „Síla mých cyklů je darem, ne slabostí.“
• „Vracím se ke své ženské přirozenosti.“
• „Dovoluji si zpomalit a žít v souladu se sebou.“
• „Naslouchám rytmu svého těla a duše.“