Mezi láskou a závislostí: Když bolí víc, než dává

Když vztah už není láska, ale pouto, které ničí

Sedím naproti ní, už po několikáté tento měsíc. Má unavené oči, skloněnou hlavu a slzy na krajíčku. „Tony, já bez něj nemůžu být,“ šeptá. A já ji znám tak dobře, že vím, jak moc hluboko v sobě bojuje.

„Ale copak nevidíš, že tě to ničí?“ odpovím tiše. „Tohle už není láska. To je nemoc, závislost.“

Moje kamarádka ztrácí samu sebe. Už se nesměje jako dřív, přestala chodit na lekce jógy, neviděla se měsíce se svou rodinou. Ve všem myslí jen na něj. „Když mu zavolám a nezvedne to, mám pocit, že se zblázním,“ svěřuje se.

A já ji chápu. Protože, ruku na srdce, která z nás se někdy cítila stejně?

V pasti

Vím, jaké to je. Sama jsem kdysi měla vztah, kdy jsem za lásku považovala všechno, a to i bolest. Chtěla jsem být „dost dobrá“. A i když mě ten vztah ničil, držela jsem se ho, protože jsem si neuměla představit, že bych byla sama.

Myslela jsem si, že bez něj nejsem nikdo. Přesně to, co dnes vidím u své kamarádky. Ta bolest, která přichází, když se obětujeme víc, než je zdravé.

Ne vždy jí říkám, co by chtěla slyšet. Ale říkám to, co bych asi potřeboval slyšet já, kdybych byla na jejím místě. „Myslíš, že tohle je ještě láska?“
Jen jí připomínám, že se někdy můžeme ztratit v tom, kolik dáváme a kolik očekáváme. A že není nic špatného na tom chtít chránit sama sebe, ikdyž to někdy bolí.

Když láska pálí jako jed

Zůstávat ve vztahu, který nás vysává, je jako pomalu sbírat dech. Tělo i duše spolu komunikují, a když příliš dlouho popíráme vlastní bolest, jeden z nich to za nás řekne nahlas. Únavou, úzkostí, smutkem,… až najednou zjistíme, že jsme se ztratili.

Když s kamarádkou mluvím, neříkám, že odejít je snadné. Ale věřím, že někdy je to jediný způsob, jak se zachránit. 

Vím, že každý máme jiný příběh a jak těžké je přiznat si, že něco končí, i když stále doufáme. Ale říkám jí a možná i vám, kdo to čtete:

„Někdy není odvahou vydržet, ale najít sílu odejít, když srdce i duše volají o pomoc.“

Někdy pomáhá najít inspiraci v příbězích druhých, a proto doporučuji:

Sebemilenec – film, který mi otevřel oči o tom, jak důležité je mít vlastní hranice.
Knihy Simony Monyové – vzpomínka na autorku, kam až může neviditelné násilí dojít

A když je nejhůř, často si opakuji i tyto věty, které mi pomáhají nepropadat beznaději:

„Mám právo říct NE."
„Moje hodnota nezávisí na tom, zda jsem ve vztahu.“
„Zdravá láska mě nenutí ztrácet samu sebe.“
„Síla a klid začínají uvnitř mě."
 

Možná právě teď čteš tyhle řádky a něco ti v srdci rezonuje. Možná jsi si tím už prošla. Možná to zažíváš právě teď, a nebo máš někoho blízkého, kdo podobný příběh žije.

Chtěla bych ti říct jedno: „Nejsi v tom sama!"

Toxický vztah je jako pomalý oheň, který tě pálí zevnitř. Někdy ho nevidíme hned, protože si zvykáme na teplo. Ale dřív nebo později cítíme, že tohle není láska, která nás posiluje, ale která nás spaluje.

A tak ti chci jen tiše připomenout:
 

"Nenech svou duši, aby slábla. Láska by měla být místem, kde rosteš a ne místem, kde se ztrácíš."